Československé vojsko na Rusi

28.1.2017

 

Další úryvek z chystané knihy "Bůh synergie" (anotace  + obsah)

Jedná se o knihu českého autora, která je v procesu dokončování a vyjít v knižní podobě by měla tento rok, v elektronické podobě bude volně ke stažení. Autor žádá čtenáře, aby v diskuzi pod článkem upozornili na chyby, kterých si v textu všimnou.

 

Negativní postoj A. Buškova k československým legiím mě přiměl prostudovat tuto záležitost trochu podrobněji. Musím se přiznat, že jsem byl nepříjemně překvapen, jak moc jsme si ve svých dějinách upravili obraz slavné sibiřské anabáze, abychom se vyhnuli nehezkým úvahám. Nekladu si za cíl nějak buď žehlit, nebo vulgarizovat dějiny. Prostě toto se stalo, a měli bychom si být vědomi jak kroků našich předků, tak i následků, které z toho vyplynuly.

Ještě poznámku k označení vojska. Ono se několikrát měnilo, proto pro jednoduchost použiji termín Československé vojsko, respektive zkratku ČSV. Ještě podotýkám, že celou záležitost jsem nastudoval především z tuzemských zdrojů1.

Česká družina

Základem se stala Česká družina, která vznikla za pomoci krajanských československých spolků v Rusku. Důvodem byla snaha projevit na začátku války loajalitu carovi, neboť to byli poddaní rakouského císaře a hrozila jim deportace na Sibiř. Česká družina, nejprve o síle jednoho praporu, po menších oddílech přidělená různým větším jednotkám, ve válce operovala jako rozvědka. Veliteli byli Rusové, Čechoslováci byli jen na nejnižších velitelských postech. Později byly oddíly doplňovány dobrovolníky z početných řad zajatců (bylo jich prý až asi 360 0002), k nim však ruští důstojníci neměli důvěru, proto jejich příjem omezovali3.

Začátkem roku 1916 se zformoval Československý střelecký pluk, tvořený dvěma prapory s 1597 dobrovolníky. Zároveň byla zřízena poddůstojnická škola. V květnu téhož roku se již zformovala Československá střelecká brigáda, která koncem roku dosáhla početního stavu 5750 mužů. V lednu 1917 vznikla Národní rada československá na Rusi a v březnu se příslušníci Československé střelecké brigády v rezoluci přihlásili k ideálům Únorové revoluce. V květnu 1917 T. G. Masaryk v Petrohradu formuloval program s cílem nevměšovat se do ruských záležitostí a vytvořit co nejpočetnější a samostatné vojsko.

S rozkladem ruské moci se českoslovenští důstojníci ujímali také vyšších velitelských funkcí a ČSV bylo nuceno zajišťovat postupně i funkce týlové. Když přicházeli českoslovenští důstojníci do vyšších funkcí, měli problém s tím, že je ruští důstojníci v jejich nízkých hodnostech ignorovali. Proto docházelo k jakoby svévolnému (A. Buškovem kritizovanému) povyšování, kdy význačnější důstojníci byli jmenováni do hodností odpovídající jejich novým funkcím (Čeček, Švec, Kutlvašr, Gajda, Syrový; další z generálů – Vojcechovský – byl Rus).

Bitva u Zborova

U Zborova Československá střelecká brigáda zaujala postavení v šířce 6 km v rámci ofenzívy a pokusu dobýt Lvov. Československá brigáda prolomila obranu Rakouska-Uherska a získala přes 4000 zajatců (jiné zdroje hovoří o 2500 zajatých). Bojů se zúčastnilo přibližně 3500 vojáků, vlastní ztráty činily 185 padlých, 700 nebo 800 zraněných a 11 nezvěstných4.

Příčinou zařazení československé brigády bylo to, že po revoluci v únoru 1917 vlivem spekulací z ruské armády dezertovaly sta tisíce (ozbrojených) vojáků s cílem získat půdu. To bylo vedle Nařízení č.15 hlavní příčinou demoralizace ruské armády (tolik pomlouvaní bolševici na demoralizaci armády vliv neměli). Za této situace Prozatímní vláda hledala bojeschopné oddíly a na frontu masívně nasadila cizince. Vedle ČSV to byli Finové, kteří právě měli v této operaci vést hlavní úder proti rakousko-uherské armádě. Finové neuspěli, a tak vcelku překvapivý průlom rakousko-uherských linií, který provedlo ČSV, zůstal nevyužit.

Politickým výsledkem bitvy však bylo povolení náboru z řad rakousko-uherských zajatců a prohlášení Prozatímní vlády, kterým se Československé vojsko stalo oficiálním spojencem Ruska. A kde je Československé vojsko, musí být i Československo! Zřejmě z toho vzešel i další politický důsledek: Prozatímní vláda získala pocit, že je nadále schopna vést válku. To vedlo ke ztrátě sympatií ruského lidu a nakonec k vítězství bolševiků.

Brigáda byla v září nejprve přeorganizována na divizi a brzy společně s 2. divizí vytvořila armádní sbor se stavem 38 500 vojáků. Počet vojáků nakonec přesáhl 50 000.

‚Běločeši‘

Začátkem roku 1918 prohlásil Masaryk ČSV za součást československé armády ve Francii a 28. 2. 1918 byl velitelem ČSV jmenován francouzský generál Mauric Janin. Celé ČSV se do Francie mělo podle Janina přesunout přes Vladivostok6.

V souvislosti s jednáním o míru v Brest-Litevsku, provedla německá armáda nátlak na bolševiky v podobě ofenzívy, která přinutila ČSV k ústupu. Nakonec brestlitevská mírová dohoda (kromě jiného) obsahovala ujednání, podle kterého na ruském území nesmí být žádné vojsko tvořené válečnými zajatci. Na základě toho ruská strana vyžadovala, aby odjíždějící ČSV odevzdalo zbraně a ponechalo si jich pouze malé množství (tři pušky na vlak) pro potřeby sebeobrany. Místem předání zbraní byla stanovena Penza. Zároveň s tím byli z velitelských funkcí ČSV odvoláni Rusové (asi ne všichni, zůstal například Rus – podplukovník Sergej Nikolajevič Vojcechovskij) a nahradili je důstojníci ČSV7.

Ovšem situace byla složitější. Na jedné straně si ČSV ponechalo poněkud více zbraní, než umožňovaly dohody, na druhé straně situace v Rusku (viz kniha A. Buškova Rudý car, kapitoly o Velikém nepokoji) byla naprosto nepřehledná a byly zde spousty ozbrojených tlup (tvořených především ozbrojenými dezertéry), které terorizovaly každého, kdo se v jejich dosahu objevil. Jejich bojová morálka ovšem byla slabá, prostě pokud tito bandité narazili na odpor, raději se rozutíkali. Na rozdíl od oblíbených tvrzení to však nebyly bolševické vojenské oddíly, ty v té době ještě prakticky neexistovaly. Existovaly pouze jakési revoluční gardy schopné tak ‚udržet na uzdě‘ civilní obyvatelstvo, ne však organizované vojsko. Tím lze poměrně jednoduše vysvětlit obvyklá tvrzení, že se jen slabě ozbrojené oddíly ČSV vcelku bez problémů „probíjely značnou přesilou“, i pozdější velký ústup před již zformovanou Rudou armádou.

Koncem března 1918 vyjíždí první vlak z Penzy a o měsíc později přijíždí do Vladivostoku. Tehdy ČSV disponovalo celkem 63 vlaky po 40 vagónech, kterým se říkalo ‚těplušky‘. Ke každému vlaku byl přidělen ruský politický komisař, který měl zajišťovat hladký průjezd.

Problémy ovšem nastaly. Otázkou je, co vše bylo příčinou. Uzavřením brestlitevského míru bolševická vláda začala po Transsibiřské magistrále přednostně vracet německé a rakouské zajatce (bylo jich přes půl miliónu), aniž by tyto konvoje nějak sladila s odsunem ČSV. Tehdy jednokolejná magistrála se zřejmě následkem toho ucpala. Situace byla napjatá, kromě jiného se začali objevovat bolševičtí agitátoři i u ČSV. V Čeljabinsku 14. 5. 1918 jakýsi uherský zajatec smrtelně zranil vojáka ČSV. Rozzuření kamarádi pachatele na místě utloukli k smrti, byli však zatčeni a uvězněni. Existuje i druhý výklad. Uherský zajatec vyhodil z jedoucího vlaku kus železa, který snad smrtelně zranil vojáka ČSV. Kamarádi zabitého vlak dostihli a domnělého viníka ubili. Oddíly ČSV osvobodily vězněné a zajaly bolševiky8. Trockij dal příkaz odzbrojit ČSV, důstojníky a poddůstojníky postřílet a z mužstva zařadit dobrovolníky do Rudé armády. Ostatní vrátit jako zajatce do Rakouska.

Existuje vysvětlení tohoto složitého přístupu. Bolševikům vadilo, že ČSV svým přesunem blokuje železnici v době, kdy na ně tlačili Němci (velvyslanec Mirbach) kvůli zajatcům. Ty chtěli Němci nasadit na frontě proti Francii. Kromě toho bolševici chtěli zkušené vojáky přetáhnout na svoji stranu. Asi zase proti Němcům, kteří sami uzavřené mírové dohody nepříliš respektovali. Kromě dalšího uzavřením separátního míru s Německem se Rusové vyřadili z mírových jednání a potřebovali silné vojsko. V tu dobu ho prostě neměli.

Ovšem máme i jiné vysvětlení9. Sám Trockij uvedl, že měl trvalý kontakt s britským agentem (diplomatem) R. H. Brucem Lockhartem, kterému sděloval řadu podrobných informací o situaci a rozhodnutí sovětské vlády. Mimo jiné také přislíbil pomoc s vyvoláním protisovětského povstání. O Bljumkinovi, atentátníkovi německého velvyslance Mirbacha, píše zajímavě A. Buškov v knize Ledový trůn. Abych nezapomněl: Bljumkin pracoval v Trockého sekretariátu jako specialista na ‚zvláštní práce‘ …

V Čeljabinsku 20. 5. 1918 začal sjezd ČSV, na němž velitelskou pravomoc za účelem co nejrychlejší evakuace získali poručík Čeček v evropské části Ruska, podplukovník Vojcechovský v úseku od Čeljabinska po Petropavlovsk a dále na východ od Omsku kapitán Gajda. Evakuace měla být provedena bez dalšího vyjednávání, podle vlastního pořádku. V té době ve Vladivostoku bylo již 14 000 vojáků. Tento sjezd sice prosadil odsun vojsk do Vladivostoku a odjezd domů, ovšem postavil do čela vojáky, kteří fakticky rozpoutali válku proti bolševikům.

Poté, co byl v Čeljabinsku zachycen telegram od Trockého s rozkazem zastřelit ozbrojené Čechoslováky, se legie znovu vyzbrojují (zřejmě využili schovaných zbraní a přepadávali kasárna) a zapojují se do občanské války. Snaží se ovládnout území okolo magistrály, rozšířit je a propojit. Podplukovník Vojcechovský vydává rozkaz obsadit trať a veškeré zázemí k postupu na Omsk. 2. 6. 1918 byla cesta na Omsk otevřena. Dále na východ byla zajištěna trať směrem na Irkutsk. Zde byla uzavřena dohoda s místní vládou. Na západě poručík Čeček nejprve dobývá Penzu a 8. 7. 1918 Samaru. 6. 7. se Vojcechovského a Čečkova skupiny u Ufy spojily. 29. 6. 1918 se váhající vladivostocká skupina vydává zpátky na západ. Poručík Čeček vydává rozkazem oznámení, že sbor je předvojem spojeneckých sil a jeho jediným účelem je vybudovat protiněmeckou frontu v Rusku. Následně se jeho skupina vrátila od Ufy k Volze, 22. 7. 1918 dobyla Simbirsk a odřízla tím dopravu německých zajatců ze Sibiře. Oddíly plukovníka Syrového obsazují po údajném vyvraždění carské rodiny (17. 7. 1918; viz kniha A. Buškova Rudý car) Jekatěrinburg a kapitán Gajda Irkutsk a Čitu. Ve Vladivostoku ČSV svrhlo místní moc a nastolilo protisovětský režim. To je okamžik vrcholné moci ČSV v Rusku.

Toto vzepětí je doprovázeno požadavkem Anglie a Francie, aby USA za pomoci Japonců využily tohoto úspěchu k intervenci do Ruska.

Začátkem září nastupují nově zformované oddíly Rudé armády a ihned začínají u Volhy silně tlačit na ČSV. Začíná ústup z Povolží a obrana se soustřeďuje kolem Ufy. Zároveň se objevuje odpor vojáků ČSV proti účasti ve válce proti bolševikům. Místní obyvatelstvo, s výjimkou v bojích se neangažující městské inteligence, se také staví na stranu bolševiků a začíná vytvářet stále sílící ‚pátou kolonu‘ v týlu ČSV. A ČSV ve vztahu k místnímu obyvatelstvu sahá k násilí.

Velká loupež

Když se penzeská skupina (zadní voj ČSV) stahovala za řeku Volhu, obrátily se na ni tzv. ‚demokratické síly‘ (viz kniha A. Buškova Rudý car a kapitoly o Velikých nepokojích), aby jim pomohly ‚uzurpátory‘svrhnout. V Simbirsku se vojska soustřeďovala k útoku na Saratov; cíl byl spojit se s Děnikinem na jihu Ruska. Na západ byly zároveň staženy i oddíly, které se již nacházely dále na Transsibiřské magistrále, což zřejmě znamenalo hrubé porušení dohod o evakuaci ČSV.

Mezi dalšími byl v Simbirsku přítomen i člen Ústavodárného shromáždění Lebeděv, člověk, který věděl o přesunu zlatého pokladu bolševiky do Kazaně.

Tehdy se do toho vložil náčelník finanční správy ČSV poručík František Šíp, pozdější ředitel Legiobanky. Chtěl zcizit 2000 pudů (1 pud je 16,38 kg) zlata pro potřeby nově vznikajícího Československa. Nalezl jsem však i informaci, že útoku velel ruský plukovník Stěpanov10, který chtěl získat poklad pro … koho vlastně? Nejspíše pro sebe a své kamarády.

Je otázkou, do jaké míry jsou pravdivá tvrzení A. Buškova, že šlo o pokyny T. G. Masaryka. Československo tehdy ještě jako samostatný stát ve skutečnosti neexistovalo, a tak fakticky ani nikdo za ně nemohl formálně mluvit. Další zprávy uvádějí, že snad v létě roku 1919 ministr financí ČSR Alois Rašín dal příkaz, aby celý poklad byl „za každou cenu dopraven do ČSR“. Podobně se měl vyjádřit i Eduard Beneš. Ale to je již jiná doba. Existují i další argumenty podporující názor, že ‚nějaké to zlato ukáplo‘ (nemuselo jít o zlato z pokladu), například projev K. Kramáře k ruským studentům v Československu11.

František Šíp se zřejmě pokusil získat požehnání velitele frontu k útoku na Kazaň. Místo toho naopak dostal zákaz. To je uváděno v několika pramenech a staví to otázku ‚zcizení 2000 pudů‘ do docela reálné polohy. Přes tento zákaz J. J. Švec a K. Kutlvašr podnikli (s oddíly připravenými k průlomu směrem k Děnikinovi na jihozápad) vojensky velmi hazardní operaci. Vyrazili na sever, 6. 8. 1918 dosáhli Kazaně a 7. 8. 1918 obsadili banku s pokladem.

Na Internetu se uvádí, že zatímco ČSV bojovalo o banku, ruští ‚růžoví‘ kráčeli hned za vojáky, soustředili se na banku, a když banku obsadilo ČSV, bylo již po chodbách rozsypáno zlato.

Otázkou je, kolik zlata a dalších cenností se tam nacházelo. Různé zdroje uvádějí různá čísla, která ovšem zřejmě hodnotí různé záležitosti a asi se netýkají jen ruského státního pokladu. V Kazani nebylo jen zlato. Nejvyšší číslo, které jsem nalezl, bylo 13 400 tun cenností12, ale to je asi mimo realitu. Generál Gajda uvedl, že z Kazaně byly vyvezeny tři vlaky, celkem asi 120 vagónů (s maximální únosností okolo 25 tun). Podle A. Buškova v Kazani tenkrát bylo zlata a cenností za 1,1 miliardy rublů (v přepočtu pouze na zlato asi 850 tun zlata; zlatý rubl přibližně 0,774g ryzího zlata)13. Existuje i tvrzení, že ČSV ukradlo asi 650 mil. rublů (ekvivalent okolo 500 tun zlata), ale u tohoto čísla mám dojem, že spíše označuje odhad škod, které ČSV napáchalo během celé anabáze. Součástí pokladu bylo i několik vagónů bankovek a štočky na jejich tisk. Existují tvrzení, že v Kazani byl uložen i rumunský státní poklad, odeslaný za války v roce 1916 do Ruska ‚k uložení do bezpečí‘ (celkem 97 tun zlata), který se již nikdy nenašel14. V ruské wikipédii15 jsou uvedena jiná čísla: Z Kazaně bylo vyvezeno asi 409 milionů rublů ve zlatě a Kolčak ‚rozkutálel‘ 235,6 mil rublů (182 tun zlata).

Loupež nezahrnovala zcizení pouze samotného pokladu, ale i jeho obsluhu, tedy personál zajišťující stráž, péči o poklad a jeho evidenci.

Další otázkou potom je, k jakému množství zlata z pokladu se v tuto chvíli legionáři dostali. Je dosti pravděpodobné, že kontrolu nad pokladem převzaly pouze místní menševicko-eserské vlády, které se velmi rychle o poklad začaly ‚přetahovat‘.

V každém případě zájemců o zlato bylo povícero, takže 2000 pudů nebylo. Ohromný majetek získala protibolševická opozice a existují tvrzení, že vojáci ČSV se (v tuto chvíli) do bezprostřední blízkosti zlata nedostali.

Ovšem ‚boží mlýny melou‘, a někdy ne až tak pomalu. Ať se na to dívám z kterékoliv strany, byla to největší loupež v dějinách lidstva. A tato loupež byla oním pověstným krůčkem, za nímž následoval pád do propasti. Na jedné straně každý následující krok československých vojáků v Rusku, až dosud ověnčených slávou, byl proti zájmu místních obyvatel a vedl pouze k poklesu renomé ČSV a růstu odporu. To znamenalo i v řadách ČSV další mrtvé. Na druhé straně tento krok vyvolal u bolševické vlády rozhodnutí vybudovat vlastní silnou armádu, která vzápětí začala zle tlačit na ČSV. Bojující oddíly se dostaly pod veliký tlak, vojska byla přetížena, měla velké ztráty a pozbyla důvěry ve své velení. Cesty mužstva a velitelů se rozešly.

Prokletá hora zlata, prokletí ti, kteří k ní poslali vojáky! Ta cesta byla lemována obrovskou spoustou hrobů a zlato nikomu štěstí nepřineslo.

Kolčak

Tahanice o poklad skončila poté, když ‚bílá‘ vojska převzala od menševiků a eserů vládu nad Uralem a západní Sibiří. Představitelem této junty se stal Alexandr Vasiljevič Kolčak. On také ‚pustil pokladu nejvíce žilou‘. Platil jím jednak zbraně, které ‚bílým‘ z již nepotřebných poválečných zásob ochotně a za ‚gentlemansky‘ zvýšenou cenu prodávali jeho spojenci z řad dohodových mocností. Kromě toho asi také jeho prostřednictvím financoval svůj nákladný život16. ČSV bylo proti vůli většiny vojáků vmanipulováno do role ochránce Kolčaka, jehož vlastní oddíly se proměnily v loupežné hordy, které pouze drancovaly vlastní území. Generál Gajda, který se stal Kolčakovým pobočníkem byl zřejmě jeho stoupencem. Kolčak Čechoslováky pohrdal, přestože na nich byl, vzhledem k vlastní neschopnosti zorganizovat pořádné vojsko, silně závislý. Velení ČSV se rychle přizpůsobilo situaci a za služby si nechalo platil zlatem. Tomu také odpovídá i pozdější Kolčakovo rozloučení s ČSV: „Spasibo, Čechosobaki!“ (Děkuji, Čechopsi!).

Je samozřejmě otázkou, jak se ČSV v této době chovalo. Měli bychom zapomenout na tvrzení, že bylo nějakým požehnáním pro ruský lid. Myslím, že větší počet vojáků v cizí zemi se zbraněmi vždy nakonec terorizuje své okolí. O tom přinášejí dějiny dostatek důkazů. V tuto chvíli se navíc ČSV stalo ochráncem a zároveň rukojmím moci s velmi špatnou pověstí. Ostatně se stačí zamyslet nad svědectvími legionářů o majetku, který nakládali během cest do vlaků. Nepříliš příjemné je také vyprávění A. Buškova. ČSV prostě mimo jiné vykonávalo funkci politické policie a popravovalo stávkující dělníky. Také z Kaplického románu ‚Gornostaj‘, ač o sobě a svých spolubojovnících píše velmi decentně, vyplývá, že místní obyvatelstvo z jejich přítomnosti a chování nemohlo být příliš nadšené. Protibolševický P. J. Kuthan píše, že prý „v Jekatěrinburgu bylo zastřeleno nebo umučeno 25 000 politických odpůrců“17! Co říci k tomuto číslu? Je otázkou, odkud to číslo vzal a co všechno zahrnuje. Ano, Jekatěrinburg rostl, ale v roce 1897 měl 43 239 obyvatel18!

Kolčak nedokázal stabilizovat svoji moc a musel před bolševiky ustupovat. Během ústupu stupňoval teror proti obyvatelstvu. Jména některých opor Kolčaka jsou velmi zajímavá, jako například baron Ungern von Sternberg, zvaný též ‚Šílený baron‘, nebo ‚Krvavý baron‘. Jeho další kariéra vysvětluje, proč se Mongolsko stalo tak brzy sovětským satelitem19. Ačkoliv většina bojových jednotek se postavila proti spolupráci s Kolčakem a otevřeně stranila bolševikům, existovaly i jednotky, které s Kolčakem spolupracovaly a účastnily se trestných výprav. Nešlo ale jen o kárné operace. I za klidnějších podmínek podnikali někteří vojáci svévolné kroky, a to především ti, kteří se neúčastnili bojů (! – kuchaři, skladníci, důstojničtí sluhové atd.). Ale i ostatní se často pohybovali za hranicí přípustného chování. Nakonec Kolčak ustoupil do Irkutsku, kde žádal o ochranu, a 4. 1. 1920 mu ji poskytl diplomatický sbor. Nařízením generála Janina muselo Kolčaka i s pokladem pod svoji ochranu převzít ČSV, ačkoliv již s ním nechtělo mít nic společného. Protože se však Dohoda nedohodla na dalším osudu Kolčaka, pokladu i anexe Sibiře, předalo ČSV Kolčaka nakonec soudu v Irkutsku a zbytky pokladu místní moci výměnou za klidný průjezd do Vladivostoku. Vzápětí se Kolčaka pokusil osvobodit útokem na Irkutsk kozácký ataman Semjonov (útočícím vojskům velel Vojcechovský a cílem bylo osvobodit Kolčaka a získat zbytky pokladu), a Kolčak byl společně se svým předsedou vlády Papeljajevem bez soudu popraven. K tomu vydalo velení ČSV, domnívám se, dosti nešťastnou proklamaci, která popravu odsuzovala, přestože zároveň ČSV přiznávalo, že se tím ušetřilo mnoho životů obyvatel Irkutska!

Lesk a bída ‚Sibiřské anabáze‘

V prvé řadě upozorňuji, že jsem nikde nezjistil, že by po Čečkově rozkazu bylo vydáno nějaké další oficiální prohlášení, kterým by se ČSV oficiálně postavilo proti bolševické vládě, přestože zcela nepokrytě proti ní bojovalo. Ve vztahu k ČSV se také často říká, že legie držely gigantické území Sibiře ve své moci. V létě 1918 to tak opravdu bylo, ale protivníkem mu tehdy byly pouze tlupy dezertérů a revoluční gardy bez organizace a velitelského sboru. Rudá armáda se teprve začala formovat. Již na podzim 1918 nastal velký ústup pod silným tlakem Rudé armády, když se na tom jistě podepsala i snaha samotných vojáků stáhnout se do Vladivostoku a odejít z této války. Ostatně tomu ani nemohlo být jinak. Pár desítek tisíc vojáků na tomto gigantickém prostoru mnoho neznamenalo. Oni navíc reprezentovali krajně nepopulární stranu, a to sami velmi dobře viděli. Stejně tak cítili, že nejsou vůbec žádáni a jejich konání je v rozporu se zájmy místního lidu. A samozřejmě, v prvé řadě si přáli konečně vrátit se domů, do již vzniklé Československé republiky.

V létě 1918 se objevil návrh dopravit část ČSV do Francie severní cestou přes Archangelsk. Týkalo se to oddílů, které zůstaly na západě, tedy v Povolží. Šlo by tehdy o 1. divizi, jejíž jádro tvořily oddíly od Zborova. Tito vojáci si uvědomili, že zatímco 2. divize, která až dosud nebojovala, by zdlouhavě jela přes Vladivostok a do bojů by se dostala o hodně později, zatímco oni by již mezitím umírali na frontě. Proto rozpoutali kampaň proti této možnosti a dále se o tom nemluvilo. Ovšem jejich cesta na sever poblíž Moskvy a Petrohradu by byla ještě nepříjemnější pro bolševiky. Podle B. Lockharta20 nebylo účelem dopravit ČSV do Francie, ale zahájit protisovětské povstání na severu, případně cestou napadnout obě metropole. Vzhledem k prosovětskému postoji řadových legionářů vůbec nelze vyloučit, že rozhořčení legionářů mělo původ v kremelských zdech … Lockhartova tvrzení o spolupráci s Trockým také staví do jiné podoby Trockého telegram, který vyprovokoval povstání ČSV.

Když jsem pročítal vzpomínky účastníků, všiml jsem si protichůdných názorů zúčastněných stran. Na jedné straně byl venkovský lid a jeho obrovská nenávist ke starému režimu a touha zničit vše, co jej připomínalo, bez ohledu na to, že tím uškodí i sobě. Venkované prostě, mimo jiné, nechápali postoj legionářů a zachovávání vojenských pravidel. Na druhé straně městská inteligence s anarchistickým postojem sama pro své zájmy neudělala nic, jen radostně mávala legiím, když za ni šly bojovat. Nápadné jsou též zprávy o tom, že od bolševiků osvobozená města byla plná důstojníků s nablýskanými botami a zlatými výložkami. Ovšem na frontě z nich nebyl nikdo21! Na třetí straně bolševici, kteří se zabývali osvobozením sociálním, ne národnostním. A poslední byli rozdvojení legionáři. Dobrovolci nechápali nenávist vesničanů a nechtěli nasazovat životy za městskou inteligenci. V důsledku neschopnosti vlády Franze Josefa I. prosadit rozumnou národnostní politiku se rozhořela nenávist mezi Slovany na jedné straně a Rakušany a Uhry na straně druhé. Proto legionáři toužili především po národním a zatím ještě ne sociálním osvobození. Proti tomu nejvyšší velitelé ČSV se ztotožnili s ‚bílými‘ a bez vyhlášení války vedli vojsko do cizí občanské války. Již jen tento nesoulad a vzájemné nepochopení musely způsobit velké problémy.

Je zde ještě jeden aspekt důsledků přítomnosti ČSV na Sibiři, který nemusí být pro našince příliš zjevný. Jedná se o zásobování vojska potravinami. Vzpomeňme na zvláštnost ruských končin. Tato armáda potřebovala jíst, přičemž potraviny rekvírovala ve svém okolí. Připomínám, že pro podnebí a strašlivou zaostalost venkov přebytky potravin neměl a cizí vojsko prostě muselo být nepřítelem místních i jen proto, že jedlo jejich chléb. Opět připomínám. O rekvírování potravin bolševiky se vyprávějí dlouhé ságy, o tomtéž na druhé straně, zde v případě našich legií ani slovíčko22!

Dalším ‚hříškem‘ ČSV byly šibenice podél magistrály. ČSV obsadilo železnici a převzalo její ochranu jako strana ‚bílých‘. V té době však již obyvatelé Sibiře stáli na straně ‚rudých‘ a sabotovali na železnici provoz. Toho se nezřídka účastnili i železniční zřízenci. Poškozování kolejí a vykolejování vlaků se velmi rychle stalo běžnou záležitostí. ČSV viníky (a asi i jen podezřelé) trestalo pověšením podél trati. A pro odstrašení obyvatelstva bylo zakázáno oběšence snímat a pohřbívat. Trať tak byla lemována souvislou řadou mrtvol, na nichž ‚hodovaly‘ vrány23. Ukřižovaní spartakovci lemovali silnici z Capui do Říma dlouhou pouhých 200 kilometrů, zde to byly kilometrů tisíce …

Na podzim 1918 začali ‚bílí‘ pod tlakem Rudé armády ustupovat z Povolží, a když ČSV vidělo nezájem a rozklad v řadách ‚svobodných ruských vlád‘, převzalo organizaci evakuace. Stejně tak i potom na Uralu. Mimo jiné technické oddělení vojska (TECHOD) organizovalo železniční dopravu, dílny a potřebnou těžbu uhlí. Jednalo se vlastně o hospodářskou správu jimi kontrolovaných končin.

ČSV si přivlastňovala vozový park Transsibiřské magistrály, jak to popisuje A. Buškov, podle své vůle. (Například při ústupu z Omska zabavili ‚osobní‘ Kolčakovu lokomotivu se zásobou uhlí poté, co jejich vlastní lokomotiva selhala.)

ČSV se vzhledem ke své organizovanosti stalo důležitou kartou v rukou organizátorů intervence. Byl to útvar, který se vyvíjel uprostřed revoluce a byl jí také silně ovlivněn. Důležitou součástí vojska byly sověty – vojenské rady. Bylo to vojsko dobrovolců a vojáci byli na sebe i vojsko jako reprezentanta právě vznikající československé státnosti patřičně hrdí.

Ovšem v souvislosti s nevyhlášenou válkou proti ruské vládě se ČSV rozpadlo na dva tábory. Mužstvo vidělo ztotožnění se většiny ruského obyvatelstva s bolševiky, stálo velkou většinou na straně bolševické vlády a žádalo zastavení bojů proti bolševikům. Podpora Kolčaka byla na této straně naprosto nulová. Nechtěli se účastnit bojů na straně Kolčaka, žádali vyslání oddílů, které by Kolčaka svrhly, a dobrovolně se do nich dopředu hlásili. Na druhé straně stály štáby, velitelský sbor, plnomocník (Bohdan Pavlů) a nebojující vojáci, jako kuchaři, důstojničtí sluhové a (světe, div se, nemluvíme o bolševicích) političtí pracovníci! Všichni ti, kteří byli mužstvem označováni za ‚ulejváky‘ a stáli na straně pokračování nevyhlášené války proti bolševikům. Ti vojáci, kteří se neúčastnili bojů, také předváděli největší rozhořčení proti bolševikům a dopouštěli se zjevných zločinů, nutně zhoršujících postavení ČSV u místního obyvatelstva.

Situaci se pokusil zvrátit československý ministr války a francouzský generál Milan Rastislav Štefánik, který za tímto účelem nechal stvořit celou plejádu vojenských řádů a vyznamenání a vybaven velkou bednou tohoto ‚dobrodiní‘ vyrazil na podzim roku 1918 přes Japonsko na Sibiř. Nejprve sliboval, že s sebou odveze celou armádu domů, ale potom již jen řečnil o tom, že „Československo se zavázalo k boji proti bolševizmu a oni musí tento závazek naplnit prací v poli“. Jeho představou zřejmě byl návrat společně s legiemi ‚západní cestou‘ přes Moskvu s gloriolou vítěze nad bolševiky … Kromě toho také začal s přeměnou dobrovolnického vojska na tradiční armádu, a vojáky tím silně podráždil. V ČSV prostě vládl odpor proti zneužití a ztráta jisté autonomie revolučních vymožeností to jen završila. Vedle toho byli vojáci přetíženi válkou a stále častěji odmítali chodit do bojů, se kterými neměli nic společného. Štefánik odjel, aniž obnovil bojeschopnost vojska. Před svým odjezdem ještě podepsal ‚Rozkaz číslo 588‘, který rušil zvyklosti dobrovolného vojska a zaváděl tuhou disciplínu. To se stalo 16. 1. 1919, ale rozkaz byl zveřejněn dlouho po odjezdu Štefánika, teprve 28. 2. 1919. Mužstvo rozkaz odmítlo a tímto okamžikem přestalo být definitivně ČSV bojeschopné.

Napětí se vystupňovalo v květnu 1919. Nejprve mužstvo za zpěvu revolučních písní manifestačně vystoupilo na Svátek práce 1. května (oslavu Kolčak zakázal!) a otevřeně se postavilo na stranu bolševiků. 20. května se v Tomsku sešel Štefánikem zakázaný II. sjezd československého vojska a žádal distancování se od Kolčaka, personální změny ve velení, obnovení neutrality, přehodnocení závazků vůči spojencům a – odjezd domů24. Fakticky se tento sjezd postavil proti velení ustanovenému na I. sjezdu. Delegáti se nakonec přesunuli do Irkutska, a tam byli zatčeni. Došlo ke konfrontaci vojska s veliteli a k otevřenému odepření poslušnosti. Velitelé vyhrožovali, že nasadí proti mužstvu Japonce a tak situaci zvládli, ale v mužstvu zavládla averze. Delegáty před popravou zachránilo pouze to, že posádka v Tomsku vzala štáb 2. divize jako rukojmí s tím, že se štábem provede totéž, co velení provede s delegáty sjezdu – fakticky se tedy vzbouřila. Velení ČSV se nepodařilo sehnat oddíly, které by vzpouru potlačily. Když se potom v obavách velení rozhodlo odzbrojit části vojska, vojáci jim vyšli vstříc. Vojáci proměnili odzbrojení na demobilizaci a zánik povinnosti boje proti bolševikům25.

V srpnu 1919 se pokusila zvrátit situaci vládní delegace vedená poslancem F. V. Krejčím. Ta sice vojáky uklidňovala, přesto zřejmě vycítila odpor mužstva proti svému vlastnímu velení a spojencům, a proto v prosinci 1919 vyplouvá z Vladivostoku první loď s legionáři. Ještě předtím ovšem zadní voje ČSV musejí znovu vzít do rukou zbraně a probíjet se podél trati. Zezadu je ‚tlačili‘ bolševici, ale legionáři jim vlastně probíjeli cestu, kterou držely oddíly terorizujících ‚bílých‘ velitelů (mezi jinými G. M. Semjonov).

Vše prostě nasvědčuje tomu, že vojáci ČSV s bolševiky výrazně sympatizovali. Míra ‚bolševizace‘ ČSV byla veliká, větší přestup k bolševikům se nekonal pouze proto, že si vojáci uvědomovali, že by jim to znemožnilo návrat domů. (Také v této souvislosti upozorňuji na jména důstojníků štábu Dálněvýchodní armády, jak jsou uvedena v knize A. Buškova Ledový trůn.)

Když zkusíme zhodnotit vztahy místních obyvatel a ČSV, lze vypozorovat postupný vývoj. V prvním období, kdy se ČSV řídilo dohodami s bolševiky (zhruba do pololetí 1918), byly vztahy všech stran vcelku dobré. Ovšem po I. sjezdu začíná velení ČSV provádět svévolné kroky, zneužívá dobrovolce nad rámec přísahy a vede vojáky proti místním zájmům. Následkem toho se zhoršují vztahy jak k místnímu obyvatelstvu, tak i vztahy uvnitř vojska. První krize vrcholí již na podzim 1918 sebevraždou J. J. Švece. Následuje zatčení desátníka Vodičky (vojáci mu vyjádřili důvěru). Krizi se snaží zažehnat M. R. Štefánik, ovšem Rozkazem číslo 588 vyvolá krizi novou – větší. II. sjezd svým postojem k dosavadní politice a k velení znamená otevřený rozkol ve vojsku a krize končí teprve odjezdem vojáků z Vladivostoku.

Co se týče vztahů s místním obyvatelstvem, jsou zprávy z řad legionářů vlastně jen nepřímé, ale ukazují, že v roce 1919 měly k přátelství daleko. Kromě postoje velení ČSV na tom mají podíl i některé jednotky a vojáci. Oficiálně ze strany ČSV existovaly vlastně pouze dva postoje k událostem v Rusku. V prvé řadě Masaryk prosazoval nevměšování se do ruských záležitostí a druhý postoj vyjádřil plukovník Čeček v létě 1918 rozkazem o blokování dopravy německých a rakouských válečných zajatců. Ovšem ani Čečkův rozkaz neznamená boj proti bolševikům, ve který se činnost ČSV proměnila. O tom, že ČSV se účastnilo teroristických akcí proti obyvatelstvu už vůbec nemá cenu mluvit.

Ještě jedna poznámka. Lze se dočíst26, že ačkoliv se legionáři dopouštěli zjevných zločinů proti civilnímu obyvatelstvu i zajatcům, téměř žádný z nich nebyl za celou dobu pobytu v Rusku souzen místními soudy, Na druhé straně je známo, že československé polní vojenské soudy naopak soudily a popravovaly místní obyvatelstvo.

Zlato …

Důležitá je také otázka finančních zdrojů ČSV a i vypláceného žoldu. Toto vlastně ‚expediční‘ vojsko mělo jen velmi omezené zdroje v podobě ‚krajanské daně‘ a později i emisi dluhopisů. To však nestačilo. Během ‚sibiřské anabáze‘ ČSV poněkud svévolně situaci řešilo tím, že na jimi kontrolovaných územích přebíralo kontrolu výrobních a těžebních podniků, organizovalo a modernizovalo výrobu a obchod, obnovovalo hospodaření krajů – a vlastně žilo z výnosů této činnosti. Toto však ve válkou rozvrácené zemi nelze ČSV vytýkat, je to jeho největší, ale bohužel asi i jediný přínos. Technické oddělení (TECHOD) kontrolovalo velké sibiřské těžební a hutní závody, a to znamená, že ČSV si v této době ‚přivlastnilo‘ podniky těžící (mimo jiné i) drahé kovy. ČSV proto zcela jistě ‚hospodařilo‘ s vytěženým zlatem, které sice mělo podléhat ruským zákonům, ale docela určitě jej výhradně využilo ČSV. Při odchodu ČSV tyto podniky odprodalo a ‚hmotný majetek, včetně jistého množství drahých kovů, byl vyvezen‘. Podle zjištění Stanislava Motla z televizního pořadu ‚Stopy, fakta, tajemství‘ bylo do Československa dovezeno zlato za asi 32 milionů dolarů (tedy při kurzu cca. 20 dolarů za trojskou unci asi 50 tun zlata, to je více, než oněch 2000 pudů).

Ale ani tento přínos není až tak jednoznačný. Nelze pominout informace, že v té době probíhaly v jimi kontrolovaných podnicích stávky. Týkalo se to například havířů těžících uhlí pro lokomotivy. Ti totiž nedostávali mzdu. Přitom ČSV zřejmě disponovalo štočky na tisk bankovek a možná i bankovkami z ruského pokladu.

Zajímavé je, že vojenská spořitelna, kterou řídil F. Šíp, spravovala nakonec vklady ve výši 355 milionů rublů, na každého střadatele a měsíc asi 440 rublů, částku několikanásobně přesahující vyplácený žold. A již na Sibiři začal úpis akcií formující se Legiobanky. Zajímavá jsou také tvrzení o dopisech F. Šípa, ve kterých psal o zásilkách zlata27. Nemuselo se však jednat o zlato ze státního pokladu.

Je ovšem otázkou, nakolik se dá věřit tvrzením, že ČSV si z pokladu ‚neulilo‘. Motl ve svém pořadu v ČT uvedl, že v Charbinu vykolejil kancelářský Kolčakův vlak a vysypalo se pár vagónů se zlatem. Raději nebudu rozebírat tvrzení, že vagóny začaly hořet a část zlata (tuny masívního kovu s teplotou tání přes 1000 ºC) se prý mohla roztavit, vlastně tedy vypařit. Olšer na svém blogu také uvádí, že „7. 12. 1919 se legie zmocnily části pokladu a odjely s ním do čínského Chabrinu“. Je třeba si uvědomit, že Charbin leží na Východočínské železnici (asi 2000 km na východ od Irkutska), která je zkratkou Transsibiřské magistrály do Vladivostoku, kde se ČSV připravovaly k evakuaci. Kolčak v té době poblíž být nemohl, protože 8. 11. 1919 vyklidil Omsk (město asi 2000 km na západ od Irkutska) a byl někde na cestě do Irkutska, kde se mu 4. 1. 1920 dostalo ochrany u diplomatického sboru. Vysvětlení, že se ČSV opravdu zmocnilo části pokladu a podle instrukcí E. Beneše, A. Rašína a asi i dalších politiků (Dohody?) se jej pokusilo vyvézt z dosahu ‚rudých‘, je prostě nejjednodušší a nejpravděpodobnější. Ostatně bylo by zajímavé vidět účetní knihy ruského pokladu. Asi by se tam našlo nemálo podivností. Ačkoliv se to na všechny strany popírá, dají se nalézt dobové zprávy, že část pokladu se nenápadně přestěhovala do trezorů v Japonsku a USA.

Shrnutí

Masívní a dlouhodobá účast ČSV na intervenci je smutnou skutečností a byla vlastně ‚odměnou‘ západním spojencům za vznik Československa. Tuto odměnu však ‚zaplatil‘ velkým utrpením, spoustou mrtvých a také hromadou peněz další spojenec – Rusko. Široce publikovaná ‚Sibiřská anabáze‘ jistě měla velký a pozitivní vliv na utváření Československa, ale ČSV ve skutečnosti mělo v Rusku statut hosta, a ten zle zneužilo. Stejně tak ovšem bylo ve hře velmocí zneužito samotné Československé vojsko a vojáci se postupem času stali pouhými loutkami v cizích rukách.

 

Československému vojsku lze podle mě vytknout dvě věci:

1) Bez ohledu na to, na kterou stranu se postavilo, bez ohledu na provokace a bez ohledu na rozkazy se vojensky angažovalo v cizí občanské válce, což nikdy nepřinese žádný vděk. ČSV se stalo oporou Kolčaka, muže s nejhorší pověstí. Ke všemu dalšímu, ačkoliv tuzemské prameny vesměs uvádějí, že ČSV se marodérství na ruském území nezúčastnilo, nejen A. Buškov a ruští historikové tvrdí něco jiného. Účast ČSV na drancování nepřímo vyplývá ze zpráv samotných vojáků a potvrzuje ji například i Pipes28, který se jinak snaží bagatelizovat vliv intervence a celou ‚občanskou válku‘ vysvětluje jako ‚projev zla bolševiků‘. O účasti ČSV na Kolčakově teroru píše i Václav Kaplický, tehdejší dobrovolec ČSV.

2) Tito ‚hosté‘ svému hostiteli ukradli velký majetek, který potom posloužil jako palivo v ohni občanské války. Těch několik stovek tun ‚spotřebovaného‘ zlata představovalo za dané situace ohromné množství zbraní a munice a prodloužilo dobu bídy a zmaru. Zároveň nepochybně posílilo radikalizaci stávající moci. Bez tohoto zlata mohla občanská válka skončit možná již v roce 1918 a bolševici by byli podstatně méně zatížení radikály, ‚starou gardou‘, jejíž lítý zápas o moc popisuje celá řada nových knih ruských autorů (Prudniková, Muchin, Kara-Murza, Karpov i Buškov). Když se prostě podíváme na své dějiny, v tomto okamžiku mají naši předkové na svědomí smrt nemalé části z obětí oné ‚jedenapůlté světové války‘29, nejvíce za celou naši tisíciletou historii. Podotýkám, že v tuto chvíli zanedbávám roli ‚bolševických experimentů‘ i představitelů Dohody, jmenovitě vedle generála Janina asi především roli W. Churchilla.

 

Ze širšího hlediska zde máme ještě jednu nepříjemnou souvislost. ČSV bylo vlastně spojencem Ruska, a to, co ‚předvedlo‘ v létech 1918 – 1920, bylo takovou ‚bratrskou výpomocí‘ velmi podobnou té, kterou provedl SSSR v roce 1968. Jediný rozdíl je v tom, že Sovětská armáda se v roce 1968 chovala podstatně lépe a zůstalo za ní nesrovnatelně méně mrtvých a škod!

 

Byl bych ovšem velice nerad, aby se tato stať stala důvodem pro zavržení československých legií. Objevila se spousta ‚velkohubých‘ hrdinů a ‚pobitvových‘ generálů, lidí s názorem, ale bez jakýchkoliv znalostí, produktů ‚doby Sametové‘ a známe je především v souvislosti s Benešovými dekrety. Bylo by dobré si uvědomit, že my dnes nejsme v kůži tehdejších legionářů a nemůžeme znát složitost tehdejší situace. Vojáci byli ‚dobrovolci‘, kteří šli do boje za svobodu s obrovským rizikem (v případě zajetí je přímo čekala smrt), a za svobodu jim vděčíme i my.

Za zapojení ČSV do bojů proti bolševikům do jisté míry mohou i samotní bolševici. Především tomu napomohla Trockého unáhlenost a necitlivost (empatií rozhodně neoplýval a co se týče dalších motivů jeho jednání, dostaneme se k nim později) a poněkud primitivní kalkulace na protiněmecký postoj vojáků ČSV, či spíše řekněme přímo řízená provokace namířená proti moci, kterou jakoby sám zastupoval. Samotná vojenská operace, kterou se ČSV zmocnilo pokladu, byla umožněna velmi ‚divokými‘ podmínkami, které v té době a v těch místech vládly. Za jen trochu konsolidovaných podmínek by takovýto výpad vůbec nemohl vyjít. ČSV nejprve šikovně využili místní ‚růžoví‘ a ‚bílí‘ a vzápětí zle zneužili představitelé Dohody. Ale musíme přiznat, že na Uralu a na Sibiři ČSV provádělo tvrdé politické čistky, většinou spojované pouze s bolševiky. Stejně tak musíme uznat, že některé oddíly ČSV terorizovaly místní obyvatelstvo. A také velkou vinu nejvyšších velitelů a představitelů ČSV.

Co se týče sebevraždy plukovníka Josefa Jiřího Švece, moc bych se nedivil, kdyby mu vojáci okolo desátníka Vodičky (podle řady zpráv vůbec ne nějakého bolševického agitátora, ale rozumně uvažujícího člověka) připomněli, že díky té svéhlavé kazaňské operaci a zlatému pokladu rozpoutali válku, jež se jich vůbec netýkala, zatímco válka, jež se jich týká, již končí, ale jejich návrat domů se vzdaluje. Plukovník Švec krátce předtím vystřídal ve funkci velitele frontu generála Čečka a svoji poslední výzvou dal najevo přílišné ztotožnění se s ‚bílou‘ stranou ruské občanské války. Zjevně si od ní nedokázal udržet odstup, jak to požadoval T. G. Masaryk: „Nemohu přežít hanby, stihnuvší naše vojsko, boříte to, co bylo s ohromnými překážkami stavěno po celá léta …“30

Podobně se chovají vojáci všude na světě a ve všech válkách. To pouze v rámci účelového přístupu se hledají váleční zločinci pouze ‚na té špatné straně‘ a staví se před mezinárodní soud. Výmluvný je postoj USA, které se dodnes odmítají podřídit pod pravomoc mezinárodních soudů, a to právě proto, aby ochránily své vojáky. To nelze chápat jinak, než velké pokrytectví. Tuto poznámku v tomto rozsahu uvádím proto, abychom se lépe seznámili se svými vlastními dějinami, neboť nic není černé a nic není bílé a ani tehdejší angažmá našeho vojska nebylo zcela čisté. Jednostranné velebení, ani proklínání legií tady není na místě.

 

1valka.cz, olser.cz, kcprymarov.estranky.cz ad.

Kaplický V.: Gornostaj

V. Lucuk: První světová válka ve vzpomínkách Josefa Zrůsta (bakalářská práce, MU Brno)

Pipes R.: Dějiny ruských revolucí; Jota, 1999

2Chanova G.: Povstání československých legionářů: kdo je na vině?

Viz http://cz.sputniknews.com/czech.ruvr.ru/2013_05_27/Povstani-ceskoslovenskych-legionaru-kdo-je-na-vine/

3cs.wikipedia.org/wiki/Česká_družina

4cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Zborova

5Nařízení Prozatímní vlády, kterým se rušila tuhá vojenská disciplína a v armádě se zaváděly demokratické instituce. Viz A. Buškov, Rudý car.

6cs.wikipedia.org/wiki/Československé_legie

7Kuthan P. J.: Penza 1918; viz www.valka.cz/clanek_12291.html

8cs.wikipedia.org/wiki/Čeljabinský_incident

Vácha V.: Čeljabinský incident; viz www.valka.cz/clanek_826.html

9Карпов В. В.: Генералиссимус; Вече, 2007

10Kuthan P. J.: Ruský zlatý poklad a čs. legionáři;

viz pamatnik.valka.cz/index.php/texty/lanky/11-texty/lanky/46-rusky-zlaty-poklad-a-cs-legionari

11Krystlík T.: Československé legie první světové války; Náš směr, 11.4.2015

viz nassmer.blogspot.cz/2015/04/ceskoslovenske-legie-prvni-svetove-valky.html

Karel Kramář měl v prosinci 1921 k ruským studentům Karlovy univerzity pronést toto:

„Drazí ruští přátelé, vy, část ruské inteligence, která se z vůle osudu ocitla za hranicemi, si určitě kladete a budete klást otázku, proč jsme my, Češi, projevili účast s vaším osudem a rozhodli se, abyste u nás získali vzdělání. Vám, lidem inteligentním, se to může zdát podivným v naší kruté době, jako vypočítavý vztah jedněch k druhým. Možná že mnohé z vás bude hryzat pomyšlení, že žijete z našich prostředků, které vám my, to jest česká vláda, dáváme jako jakousi almužnu. Ale já jako člen vlády vás mohu ujistit, že vám nedáváme almužnu, nýbrž splácíme vám, to znamená Rusku, jen nepatrnou část toho dluhu, který jsme dlužni vaší vlasti. Detaily a podrobnosti nemohu a ani nemám právo vám sdělit, ale věřte mi, že když dostáváte naši pomoc, berete ji ze svého.“

12Olšer B.: Prodali čeští legionáři bolševikům admirála Kolčaka za carský zlatý poklad…?;

viz olser.cz/1794/prodali-cesti-legionari-bolsevikum-admirala-kolcaka-za-carsky-zlaty-poklad/

13Podle V. J. Katasonova (about-stalin.podfm.ru/about_stalin/4/#) tehdy Rusko mělo dohromady asi 1300 tun zlata.

14Olšer B.: Prodali čeští legionáři bolševikům admirála Kolčaka za carský zlatý poklad…?;

viz olser.cz/1794/prodali-cesti-legionari-bolsevikum-admirala-kolcaka-za-carsky-zlaty-poklad/

Karpov v knize Generallisimus píše, že Stalin navrácení pokladu podmínil vrácením Bessarábie a že SSSR v roce 1948 poklad Rumunsku vrátil.

15ru.wikipedia.org/wiki/Колчак,_Александр_Васильевич

16P. J. Kuthan: Ruský zlatý poklad a čs. legionáři,

http://neviditelnypes.lidovky.cz/historie-admiral-kolcak-a-cs-legionari-dxr-/p_zahranici.aspx?c=A091030_112911_p_zahranici_wag

17P. J. Kuthan: Admirál Kolčak a čs. legionáři

viz neviditelnypes.lidovky.cz/historie-rusky-zlaty-poklad-a-cs-legionari-2-2-f35-/p_spolecnost.aspx?c=A080515_112446_p_spolecnost_wag

18ru.wikipedia.org/wiki/Список_городов_Российской_империи_в_1897_году

19cs.wikipedia.org/wiki/Roman_Fjodorovič_Ungern_von_Sternberg

ru.wikipedia.org/wiki/Унгерн-Штернберг,_Роман_Фёдорович_фон

20Карпов В. В.: Генералиссимус; Вече, 2007

s odkazem na knihu B. Lockharta: Memoirs of a British Agent, 1932

21Beneš J.: Carské zlato;

viz http://neviditelnypes.lidovky.cz/historie-carske-zlato-0uh-/p_spolecnost.aspx?c=A070306_124607_p_spolecnost_wag

22Vlastně ano, v článcích o tom zprávy jsou, ale nikdo neuvažuje důsledky a logiku událostí. Píše o nich například i jinak silně protibolševický P. J. Kuthan v článku Kyjev 1918;

viz www.valka.cz/clanek_11322.html.

23Kaplický V.: Gornostaj

24J. Šleis: Ruská občanská válka a úloha československých legií; bakalářská práce; Západočeská univerzita v Plzni; 2012

25Kaplický V.: Gornostaj

26valka.cz ad.

V. Kaplický: Gronostaj

27Olšer B.: Prodali čeští legionáři bolševikům admirála Kolčaka za carský zlatý poklad…?

viz olser.cz/1794/prodali-cesti-legionari-bolsevikum-admirala-kolcaka-za-carsky-zlaty-poklad/

28Pipes R.: Dějiny ruských revolucí; Jota, 1999

29Soukup J.: Quo vadis Putine; Riopress, 2003

30Životopis plk. J. J. Švece; viz např. www.zupaplksvece.estranky.cz/clanky/zivotopis-plk_-j_j_-svece.html

 

Diskusní téma: Československé vojsko na Rusi

Špatně psaná kniha

Vašek | 02.07.2017

Měl jsem dědu,byl kulomeťákem u Hanáckého pluku, měl hodně vyznamenání, řád sv.Jiří, nejvyšší ruské vyznamenání, za to byl za nacistů zavřen do koncentráku Buchenwald, za komoušů mu všechno vzali, a ten mi vyprávěl:Lenina propašovali ve vlaku do Ruska, bolševici prohlásili-jděte všichni domů doma se dělí půda, většina Rusů, zabodla flinty a šli domů. Na frontě nikdo nezůstal, gen.Švec se zastřelil kvůli tomu, že chtěl legie otočit, na Moskvu a obsadit ji, zastřelit Lenina a otočit to. S legiema by se mu to povedlo. Nejhorší je, že tyto hrozný výplody mozku provádějí mladý lidi, kteří čtou bolševický knihy, kde nic o legiích nebude pravdou. Musíte si uvědomit, že Masaryk neměl v ruce žádný argument pro vyhlášení republiky, než ruské legie jako silný argument pro Ameriku a celý svět. Proto musíme ctít naše " brášky". Nazdar.

UK banka nepřímo potvrdila ruské zlato v ČR

Cyril Ibrkus | 02.02.2017

Eistuje odtajněný dokument (loni) který indikuje uložené zlato v Londýně a Švýcarsku jako zlato Legiobanky. Jediným zdrojem jejich zlata byla Ruská akce. Tak se ruské zlato stalo zdrojem financování vyvražďování milionů civilistů díky české akci.

Re: UK banka nepřímo potvrdila ruské zlato v ČR

autor | 02.02.2017

Nemáte nějaký odkaz?

Stará vesta

Putinovec | 02.02.2017

Ze článku a reakcí je vidět,že se opět mocenskému zákulisí podařilo poštvat Slovany proti Slovanům.Tehdy i nyní.

Očima přímého účastníka dění

Pe-tri | 30.01.2017

Československé vojsko bylo v Rusko vychováváno od roku 1914 coby součást Ruských vojenských sil v duchu celoslovanského odboje proti Rakousku-Uhersku. V tomto smyslu se prokázala vysoká bojová morálka a akceschopnost České družiny (jak se jí v té době říkalo) v bitvě u Zborova (červenec 1917). Tím si získala renomé natolik, že se stala pravidelnou součástí Ruských vojenských sil v 1.WW.
Po VŘSR začala na toto vojenské uskupení silně doléhat politická, revoluční – rudá agitace, která za působila rozvratně a schizofrenicky a postupně vedla k demoralizaci a opouštění původního slovanského, národně - osvobozeneckého ducha (=zahraniční odboj proti R-U). A s tím, jak rostl počet jejich nově příchozích příslušníků, tato morálka i motivace stále více upadala a postupně se transformovala (u mnohý, zdaleka ne ale všech) do válečného kořistnictví.
Odzbrojení Československého vojska požadovaly strany, které předtím uzavřely B-L mír – tedy Německo a rudé sověty, protože prostě z vlivu této významné vojenské síly na další průběh revoluce měli strach. Součástí těchto požadavků na Československé vojsko bylo jeho vyklizení pozic a nařízení odchodu z Ruska přes Vladivostok. Stará garda legionářů nechtěla uvěřit, že jsou z Ruska vyháněni nepřítelem – na přání Německého vyslance v Moskvě Mirbacha a na rozkaz rudých sovětů. Brali to jako naprostou zradu na smyslu své existence. Sebevražda Švece se tak stala nejznámějším příkladem reakce hrdinů od Zborova na tuto naprostou ztrátu vojenské cti a smysluplnosti své další existence. Ocituji zde slova přímého účastníka klíčových jednání ohledně odchodu:
“Náš voják tu najednou stál neuznán ve svých nejsvětějších citech, připraven o to nejdražší, co choval ve svém nitru a co naplňovalo hrdostí jeho hruď. Skoro čtyři roky byl náš voják vychováván k ozbrojenému odporu proti starému, zarputilému nepříteli, s touto myšlenkou vstupoval do vojska. A nyní, když cíl byl dosažen, měl tu vysněnou zbraň, ať už to byla puška, dělo, kulomet anebo ta nejstrašnější zbraň vojína – nadšení, solidarity, a duch kolektivu složiti a vzdáti se z rozkazu toho, proti komu se zvedl a postavil - Němců a jejich vasalů bolševiků. Měl opustit ten prapor, na který tak oddaně přísahal a k němuž vzroucností náboženskou přilnul. Měl utlumit v sobě povznášející pocit zodpovědnosti za svobodu a samostatnost svého národa. Z Československého vojska, tohoto krásného vojska pohádkových rytířů, mělo se státi už ani ne stádo udržované v houfu přírodním zoologickým instinktem, nýbrž řezanka a lidské drtiny bez vůle a moci, nesené vichrem kamsi k Vladivostoku.“.
O postoji k tomuto prakticky ultimátnímu požadavku jednala Odbočka Národní rady v Rusku „tři dny a tři noci“ až nakonec „dobrovolně“ přijala tuto demobilizaci, či jak to účastníci jednání sami tehdy nazvali - spíše kapitulaci. Výsledek u vojska byl jednoznačný – veškerá autorita Odbočky Národní rady v Rusky tím byla ze prakticky dne na den zlikvidována a jak politická, tak vojenská poslušnost vojska Odbočce/velení byla suspendována.
V praktickém výsledku to tak samozřejmě přineslo naprostou morální, motivační a velitelskou rozpolcenost do řad Československého vojska na Rusi, se kterou vstoupilo do závěrečné, sibiřské periody. Rozpolcenost, kterou dr. Beneš (sic!) popsal v roce 1920 slovy: „Naše armáda proti své vůli (?) a proti vůli svých vůdců zúčastnila se bojů proti bolševikům“.
Lze se potom divit, že se při tomto kapitulačním a morálně vše devastujícím odchodu z Ruska dělo vše možné i nemožné, i přes (pro vojsko tehdy již bezvýznamnou) Masarykovu alibistickou, Londýnskou instrukcí – zachovávejte neutralitu ?
P.

Uhry

Ady | 30.01.2017

Prosim autora aby nepouzival slovo Uhry ale Madari. Uhry boli vseobecne obcania Uhorska. Takze i Slovakov by sme v tom case mohli nazvat Uhrami.

Re: Uhry

autor | 31.01.2017

opraveno, díky

...

Sibirsky Rosomak | 30.01.2017

v podstate muzu konstatovat ze ruske carske zlato,bylo li vubec jake,skoncilo tam,kde penize za aljasku apod.
o legiich jako obvykle,co zde pozoruji nekolik let-nelze se dobrat toho,jak to zrejme bylo,vzdy zde nastoupi hadka a o tom to ale neni,proto ani nema smysl legie zkoumat..zkuste autore zkoumat podstatu,pak se dostanete jinam nez k okrajum...

Re: ...

autor | 31.01.2017

Jen poznámku - carské zlato a ruský státní poklad jsou dvě různé věci.

kuchaři, skladníci, důstojničtí sluhové

Nikdo | 28.01.2017

V týlovém zabezpečení se v každé armádě kumulují různí šmelináři a další vykukové. Místo pro parazity jako dělané, kdo byl na vojně ví jak to chodilo v kuchyni.

Tento jev by možná mohl autor trochu rozvinout, aby to nevypadalo, že všichni kuchaři, skladníci a důstojničtí sluhové byli hajzlíci, zdůraznit, že ta pozice hajzlíky přitahuje a je jich tam zvýšené množství a že se to děje u všech armád až do dnešní doby ,

Re: kuchaři, skladníci, důstojničtí sluhové

slávek | 01.02.2017

souhlas viz Hlava XXII

Dobrý pokus

Lin | 28.01.2017

Článek beru jako pokus o objasnění událostí 1.sv. války a "úlohy" našich legionářů v Rusku. Ovšem... pokus je pokus a já s mnohým nesouhlasím - dá se říci, že s většinou.
Autor - dle mého - často zaměňuje následek za příčinu - viz - proč Legie nešly přímou cestou a raději se trmácely kolem světa - nebo - proč se vlastně "účastnily" občanské války v Rusku. Další, co je pro mě varovné - autor čerpá ze zdrojů, které jsou - z mého hlediska - pochybné (a mají svou úlohu, svůj cíl). Na druhou stranu chápu, že téma Legionářů je pro mnohé velkou neznámou a pro další zas příležitostí "přiložit si polínko". Jenže - konkrétně toto - stejně, jako občanská válka v Rusku (SSSR) - je tak citlivé téma, že jednak není možné posoudit bez opravdu dobré znalosti doby, jednak bez znalosti poměrů v SSSR (Rusku) a jednak bez znalostí "globálních" (zájmy, cíle).
Z citovaných autorů konkrétně úplně zavrhuji B. Olšera, který (opět - dle mých poznatků) je čirý manipulátor.
Ohledně "carského pokladu" to nejsou fakta, ale jen dohady. Neberu v tomto směru ani současné ruské historiky (včetně Starikova). Jde jen a jen o dohady a tvrzení proti tvrzení.
Totiž - po 2. válce byla v našich archivech KGB "jako doma". A hledali krom jiného i dobové dokumenty kolem "pokladu" - konkrétně kolem Legiobanky. Nenašli nic, co by dosvědčovalo krádež ruského pokladu - a dokonce ani jeho části. Našli jen to, co je známé a nikým netajené a co uvádí i autor tohoto článku = podnikání na ruském území. Jenže...
Autor se domnívá, že naši "ukradli svému hostiteli velký majetek" - což já považuju za jednu ohromnou lež.
I v mnoha zdejších materiálech ohledně té strašlivé doby (= občanská válka) se dočtete, že po "znárodnění" a "čistkách" nebylo lidí, kteří by konkrétní podnik spravovali. Mužici (bez urážky) to prostě neuměli. Na rozdíl od našich. Naši nikoho neokrádali, ale pokud cosi zprovoznili, tak z toho měli užitek v širokém okolí. A nájem? To byla náhrada za (tehdy už sovětský) slib dodávek potravin pro naše, aby mohli odejít. Samozřejmě - byl to jen slib, protože Rusové sami neměli co do huby - a naši se tak pouze starali o své vlastní přežití.
Teď jen heslovité "oprávky":
- bitva u Zborova se odehrála v době, kdy ještě vůbec nebylo jisté, zda "mocnosti" schválí vznik Československa. Zde autor zaměňuje následek za příčinu. Vítězná bitva u Zborova naopak byla "argumentem" v ruce Masaryka a Štefánika, ve smyslu, že "Československo má nárok na život".
- Legie se vůbec nechtěly "angažovat" v nějaké občanské válce, do které jim bylo houby. Navíc - naši lidé tomu vůbec nerozuměli a měly Rusy pomalu za blázny = čeho jsou schopní. Jediné, co naši chtěli, bylo vrátit se co nejdřív domů. To jim ale umožněné nebylo...
Tu šílenou cestu "kolem světa" (přes Sibiř) jim naplánovali, protože v r. 1917 ještě R-U existovalo a Československo ne. Jestliže by se naši vraceli nejkratší cestou (jak chtěli ) - pak by je čekaly soudy za "vlastizradu R-U". Tato nejkratší cesta tedy byla v té době zavřená. A Rusové přislíbili cestu přes Archangelsk - ale slib nedodrželi.
Naši byli jediná ozbrojená a disciplinovaná síla, která byla schopná nějak "míchat kartami - takže o Legionáře "měli zájem" jak rudí, tak bílí. Takže - i rozkaz "chránit Kolčaka" byl pouze rozkazem (Masaryk potřeboval "podporu velmocí" pro Československo, takže jsme plnili jejich přání).
A nejen Kolčak nesnášel naše - ale i naši velmi velmi velmi nesnášeli Kolčaka. Pro jeho krutost, neschopnost, velkopanské manýry, nečestnost... Jdou o tom legendy, jak naši - za ztrát na životech - osvobodili nějaké území, vesnici, oblast - a Kolčak to se svými okamžitě (a pro naše nepochopitelně) vzdal. Podle svědectví našich se už už viděl carem - a podle toho se choval. Nabubřelost, neschopnost, žádné strategické vědomosti - a k tomu "kořala, ženské, zpěv, hýření" - a to bylo pro něj důležitější, než lidi a vojenská strategie.
Ti zasebevraždění naši (jmenovaný Švec) - to jsou důsledky takové "schizofrennosti". Obyčejní vojáci (legionáři) prostě odmítali nasazovat krky za takové individuum, jako byl Kolčak (repsektive - za jednu ze stran OV v Rusku) - a pokud k tomu byli nucení rozkazem a odmítli - pak měli, samozřejmě, "problém" jejich nadřízených. Což je mj. případ i toho Švece. Nic jiného za tím není třeba hledat - vojáci odmítli splnit rozkaz zbytečně nasazovat své krky.
A jen abych to shrnula....
Legie našich jsou podstatnou a nosnou částí našich moderních dějin. Není tedy nepochopitelné, proč zrovna proti nim se vedou takové "akce" - s úmyslem úplně zpochybnit jejich existenci a nasadit jim psí hlavu. Na odkazu Legií (nejen těch v Rusku, ale ty ruské byly nejpočetnější) stojí celá naše současná armáda.
Takže - zpochybnit Legie = zpochybnit samu existenci naší současné armády - minulé, současné i budoucí.
První těžký úder už dostala v r. 1938. V současnosti se jedná o úder druhý = pokus udělat z ní nájemné žoldácké vojsko. A pokud mi síly budou stačit, nepřiložím polínko pod úder třetí = očernění samotné její podstaty.
Naši Legionáři nebyli žádní lapkové a vrazi - úplně stejně, jako husité.
Douška nakonec: Masaryk (a troufám si tvrdit, že i Štefánik, jeho žák) byl natolik inteligentní, aby nikdy nepřistoupil na okolnost, aby úplně nový stát - navíc slovanský stát - stál na loupeži před zraky celého neslovanského "západu". Ostatně - první, kdo přinesl pofiderní a protičeskou reportáž o "krádeži zlata" - byl německý týdeník. Zabýval se tím i parlament (na základě interpelace), zabývala se tím i Francie s Anglií, kde Češi museli předkládat všelijaké dokumenty k Legiobance a již tehdy vyvracet, že to je lež.
Pár slov k Legiobance (zvláště pro Slováky, kde mám po některých diskusích dost špatné zkušenosti):
Její kapitál byl ponejvíce použit ke skupování maďarských a polských podílů v tehdy existujícím slovenském průmyslu (spíš by bylo lepší říci "ekonomice", protože leckdy nešlo o průmysl jako takový - šlo i o velkostatky, dřevařství. lomy atd.).
Pro ty, kteří by náhodou byli v pokušení mi sem psát cosi jako "Masaryk zednář" dopředu píšu, že na to nebudu brát zřetel, protože to v celé věci hraje jen podružnou roli. Masaryk byl hlavně vlastenec, který sám na vlastní kůži zažil ponížení od "nadřazené rasy" - takže to, co opravdu chtěl, byla záchrana našich (slovanských) národů - a to, co pravdu nechtěl, byla možnost tento stát ("západem") hravě zničit.
Možná by nebylo od věci se zamyslet, proč zrovna na něj a na Beneše je "porevolučně" nasměrovaná tak silná vlna "zpochybnění".

Re: Dobrý pokus

mart | 28.01.2017

Lin, proboha, celá první republika, Živnobanka, český průmysl, pevná měna byly postaveny na ukradeném carském zlatě.

Re: Re: Dobrý pokus

Hox | 28.01.2017

Kravina. Už z jednoho prostého důvodu, že anglosasové, pod jejichž kuratelou se to celé odehrávalo, by nikdy nedovolili, aby zlato skončilo někde jinde než v londýnských trezorech.

Re: Re: Re: Dobrý pokus

mk | 29.01.2017

Redlich-Mesiárik potřebovalpro nově vzniklý židozednářský stát měnu - a ta tehdy musela být podložena zlatem. Zlato po RU ukradl Rotšild rovnou do svých depozit, a Redlichovi nechal použít carovo ukradené zlato, které i tak považoval za svůj "vyvolený" majetek. Nakonec to carovo zlato po Hadráku 89 prostřednistvím žida Tošovského k Rotšildům přece doputovalo.

Re: Re: Re: Dobrý pokus

Sugar | 30.01.2017

Samozřejmě je hovadina, že většinu zlata dostali Češi, ale pohádka o zlatých českých ručičkách je také k smíchu. Koukněte se do dějin - je úplně jedno o jaký národ se ve vyspělém světě jedná. Každý je schopen být na špici, akorát je třeba založit jeho ekonomiku na silných základech...

1. TECHOD - jaké právo měl rekvírovat, provozovat podniky a do ciziny vyvážet danou produkci a suroviny v masivním měřítku? Tam jsou pravděpodobně hlavní zisky do Legiobanky.
2. Jakou morální pravomoc měli legie pomáhat v boji proti bolševikům?
3. Možnost, že při ovlánutí pokladu v Kazani (cca 1 mld. rublů), by se legionářům přeci jen nějaká ta tuna nezadřela za nehty, je velmi nepravděpodobné.

Tím nechci nějak hanit samotné legionáře (jako jednotlivé osoby), ale spíše ve své neznalosti dělali užitečné idioty pro výše zasvěcené, ostatně jako vždy běžný člověk. To že to byli schopní vojáci, je bezesporu jasné...

Re: Re: Dobrý pokus

Lin | 28.01.2017

Doopravdy? A to vám kdo řekl - "proboha"?
Víte vůbec, že prvních pár let končil náš rozpočet ohromným schodkem a že se kvůli tomu rozpadala vláda? Že chybělo úplně všecko - nejvíce potraviny - a v prvních letech byly proto velké "hladové bouře"? Že jsme si brali půjčky a ty spláceli ještě do německé anexe?
Tak jen pro obrázek:
- nějaké zlato jsme "zdědili" po R-U (tuším, že necelých 270 tun), nějaké později díky Rašínově reformě vydáváním státních dluhopisů
- jako první jsme z nástupnických států provedli "odluku" R-U měny a založili měnu svou vlastní
- část peněz byla okolkována a zadržována mimo oběh jako "půjčka státu" (nebylo to moc fér, ale přivedlo to k požadovanému výsledku)
- byli jednorázově zdanění "keťasové" - tj. ti, kteří za války zbohatli (vzal se, tuším, soupis majetku z r. 1914 a pak z r. 1919) a tato jednorázová majetková daň činila někde až 40%
- cizí banky a firmy byly donuceny mít nejen nadpoloviční "československé" vlastnictví, ale také mít sídlo v naší republice - tj. zdaňovat.
Vzhledem k vaší "přesvědčenosti", že jsme žili z ukradeného carského zlata, tu mám
1) jednání o rozpočtu - r. 1920:
http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/109schuz/s109001.htm
2) otázku praktickou - abyste mi vysvětlil/a, jak ti naši z té daleké Sibiře to ukradené zlato do našeho státu dostali.

Re: Re: Re: Dobrý pokus

mk | 29.01.2017

Redlich-Mesirik čekal na "legionáře" tři měsíce ve Vladivostoku, což v jeho ofic. CV chybí. Z Vladivostoku "legionáři" svůj lup odvezli na třech velkých zaoceánských parnících, kradli po cestě jako straky, brali vše co mělo hodnotu. Za carovo zlato byly založeny banky a zlatem kryta nová čs. měna, postaveny vilové čtvrti jako Barrandov, Ořechovka. Redlich si pak koupil zámek v Lánech a zabezpečil celou svou famílii. Legionáři byli po Praze známí svými zlatými řetězy k hodinkám, vyrobenými z provrtaných zlatých rublů. Historie Legionářů je zdánlivě nelogicky mimo oslavný zájem pohadráckého režimu, vždyť by zasloužili být "oslavovanými hrdiny" - jenže pak by se začlo v tom hrabat moc lidí a mnoho nepříjemného by vyšlo na veřejnost. Ruské zlato ukradené redlichovými "legionáři" nikdy nebylo vráceno ani nijak vyrovnáno.

Re: Re: Re: Dobrý pokus

čtenář | 29.01.2017

Paní Lin, jen taková společenská úvaha, protože k tématu nemám zkušenosti se nějak vyjadřovat.
I když třeba máte pravdu, pak bylo vhodné volit jinak slova Vašeho příspěvku a nenasadit hned konfrontační tón. Vždyť i Vy se opíráte jen o své přesvědčení, které může být pravdivější, než autorovo, ale co když taky ne? Pokud jste to neprožila sama, pak to jsou jen dohady a domněnky z obou stran. A když už, mohla jste to zakončit nějak smírně, třeba nabídkou ke konzultaci. Bylo by škoda, kdyby to autorovi zkazilo chut knihu dokončit..
A k poslednímu bodu - v čem vidíte problém?? Do Vladivostoku zlato putovalo vlakem. Z Vladivostoku byly legie přepraveny loděmi do Evropy (čerpám z knihy "Legionářská odyssea - deník Františka Prudila, autor Jurman, 1990.). Uvádí tam anglickou loď Titan a měla plout do Janova. Čili zlato klidně na lodích do Evropy.
Otázkou je, jak pak z nějakého evropského přístavu do Čech. Zde se o tom nikde nepíše. Ovšem klidně to mohlo být taky tak, že zlato do Evropy na nějaké lodi doplulo, ale do Prahy nic nedorazilo - zde mohla zasáhnout vyšší politická a mocenská síla a zlato mohlo skončit v zcela jiné bance, než v Legiobance. Takže část příběhu může být pravda, jen závěr je už třeba legendou (zlato až do Prahy). Bohužel, pravdu lze ověřit jen cestou proti času, což nedokážeme..

Re: Re: Re: Re: Dobrý pokus

Lin | 29.01.2017

Jestli se můj "tón" zdá konfrontační, pak to nebyl můj úmysl a za případné "dotčení" se omlouvám...
Samozřejmě - jsem ráda, že se vůbec někdo chopil tématů, které v knize autora mají být alespoň nastíněny, když ne vysvětleny - a to je velmi potřeba, zvláště v dnešní době bludů a debilizace školství.
Jestli jste si všiml, dosud jsem na ukázky z knihy takto nereagovala, protože jednak o nich moc nevím (a sama se od autora "přiučuju" - a jednak jsem tam neshledával nic tak závažně "proti". Ale v otázce Legií...
K "ukradenému carskému pokladu" mám zas jen jedno:
- myslíte si snad, že by "mocnosti" nečinně přihlížely, jak si poklad odvážíme domů a ještě by nám na to poskytly lodě?

Re: Re: Re: Re: Re: Dobrý pokus

čtenář | 29.01.2017

Děkuji za pochopení, ale chtěl jsem sdělit svůj pohled na to, že reakce na článek byla možná zbytečně ostrá..
A ty lodě? Proč ne, lodní doprava legií do Evropy je fakt, té knize věřím. Letadly asi neletěli a jiná doprava neexistovala. A poklad nebo jeho část - náš díl, protože určitě byu naši nevzali vše..? Taky proč ne, jak jsem psal - dopravit do Evropy nebyl problém a pak se stopa ztrácí. Nebo jinak - můžete vy svůj názor potvrdit věrohodnými důkazy? Čili pochybovat můžeme oba, ale dokázat už to nemůžeme. Je to tak trochu patová situace. A pokud se to stalo, pak to nebylo něco, o čem by se oficiálně mluvilo. Jistě by to mělo nejvyšší stupeň utajení včetně případných desinformací atd.. Nebo ještě - naše zlato mohlo skončit i v západních bankách a pak se pomalu dopravit do Prahy. Možností je hodně, dokázat ale cokoliv je problém.

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Dobrý pokus

Lin | 29.01.2017

Ale já to chápu. :-)
Jen si nejspíš neuvědomuju, že po svých "zkušenostech" na toto téma asi podvědomě nasazuju tón, který se ostatních dotýká.
Ono mi opravdu nejde o nic jiného, než abych polemizovala a upozornila na pasáže, o kterých mám informace jiné - nebo na zdroje, kde je třeba být nanejvýš opatrný (protože jsou tzv. "grantové", ponejvíc na anglickou nebo americkou "objednávku").
Sama jsem přečetla hodně protikladných názorů a snažila se v tom vyznat. Ono to není ani jednoduché se "vyznat". V některých materiálech je "cítit" právě to legionářské "blahořečení" (a to spíš v materiálech starších, prvorepublikových), v jiných zas (zvláště v současných) na sto honů páchne snaha o úplné zavržení, vykreslení obrázku "lapků a vrahů".
Hodně mi pomohlo v orientaci odpovědět si na otázku, proč se vůbec bojů na ruské straně účastnili (od samého počátku války) - a to je pro mě základ. Nelze naše legie (tehdy se jim říkalo interbrigadisti) v zahraničí (tím nemyslím jen v Rusku) hodnotit dnešníma očima, kdy tento druh vojáka je již žoldákem, bojujícím za kohokoliv pro svou výplatu. Oni bojovali proti R-U a Německu, které se dost nepříjemně na našich lidech "podepsaly". Někde se i dočteš, že ta nenávist byla snad až "patologická" - a já se nedivím, po tolika letech ústrků a ponížení.
Takže TOTO bylo hnacím motorem našich mužstev, bojujících v 1.válce v cizích armádách. My žádnou svou neměli a o nějakém svém státě jsme při začátku války mohli jen snít.
Měli jsme naše lidi v italské, francouzské i americké armádě (tam jich bylo cca 42 000 - obdivuhodné číslo, když v ruských bylo cca 65 000 mužů). To nebyla touha "krást a vraždit" - to naopak byla touha "vypořádat se s nenáviděným otrokářem". A pravda je, že když do cizích armád vstupovali, nemohli vědět, jak ta válka dopadne. Taky mohlo R-U s Německem vyhrát - a ti všichni by zaplatili životem (jako legionáři, co do zajetí padli). A první válka - ta si v krutostech ničím nezadala s tou druhou, možná byla i šílenější a hrůznější právě díky "novým technologiím vraždění", na které mnoho vojáků nebylo připraveno. Navíc - naše v cizích armádách povětšinou nasazovali do první linie, aby "šetřili své"...

Proto - já osobně - posuzuju naše legionáře (na všech možných frontách 1.války) jako muže, kteří doopravdy milovali svou vlast a byli ochotní za ní umřít. Nám se to dneska asi těžko chápe...

Nikdo se o ně nezajímal do té doby, dokud nezačali vítězit a to i tam, kde "domácí" vojáci utíkali. V r. 1915 u Arrasu - v marocké divizi - rota Nazdar zůstala úplně osamocená a přesto udělala čtyřkilometrový průlom do "nepřemožitelné" německé obrany.
Podobné to bylo u Zborova, kdy již někteří ruští vojáci - "poblázněnci Internacionálou" - odmítli bojovat a našim nadávali do zrádců za to, že "vraždí soudruhy". Naši se probojovali přes 4 vojenské pozice.
A když se díky "revolučním" zmatkům na Východě (do toho se taky zapletly nacionalistické "zájmy" Ukrajiny) ukazovalo, že naši jsou v té části bojů jediná disciplinovaná vojenská síla, pak si teprve "mocnosti všimly" - že by se toho mohlo "nějak" využít - a to zvláště v situaci, kdy jsme si tolik přáli mít po staletích vlastní stát.

A ke "zlatu" - snad už naposledy, protože toto je skutečně "věc", kde jedni tvrdí to a druzí ono, důkazy ovšem oběma stranám chybí.
Anglosaská povaha je taková, že nic nedá zadarmo.
Byli jsme pod drobnohledem a dozorem "mocností" a neprošlo by, abychom si odvezli sami byť jen část pokladu. I kdybychom ten poklad potřebovali pro svůj nový stát, pak by nám z něj část půjčili - ale museli bychom to splatit a velmi pravděpodobně i s úroky.
Takže - je velmi pravděpodobné, že poklad skončil v nějakých bankách "mocností", odkud jsme pak dostali úvěr... Ale je velmi nepravděpodobné (z mého hlediska nemožné), abychom si zbytek pokladu ponechali.
A to, že možná někomu z našich zůstalo pár cihliček "za nehty" a ty pak proměnil v (Legio)bance za peníze (protože domů je lodí určitě nevezl - mohli mít zavazadla snad jen do 25kg)?
Možná... ve válce se stávají i takové "věci"...

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Dobrý pokus

čtenář | 30.01.2017

Děkuji za milá slova. Ano, je to neřešitelný problém, protože nikdo z nás tam nebyl a z dochovalých dokladů nejde 100% věc uzavřít. Vše tak asi zůstane v rovině dohadů, více nebo méně přesných.

Jen ještě poslední věc, co jsem si vzpomněl - napsala jste, že "mocnosti" by zlato do ČR nedovolily dovést. S tím bych souhlasil, ale pozor - je tady náš známý GP a ten by na to možnosti měl !! Sám Pjakin v jednom čísle na toto téma (Čs legie + vznik ČSR) mluvil a - pokud si dobře pamatuji - naznačil, že GP potřeboval hospodářský rozmach ČR a jeho zbrojního průmyslu, protože tímto měl podpořit Němce v jejich historickém úkolu - napadení SSSR !! A to dává smysl - teprve po obsazení ČSR a naší výzbroje a našich zbrojovek se Hitler cítil sebejistý k napadení Západu. A že náš průmysl sehrál velkou roli ve válečné mašinérii je jasná věc.
Čili zde je důvod, proč 1.republika prožila něco jako hospodářský zázrak - měla se stát továrnou pro Němce. A k tomu byla zapotřebí i silná měna.
Už Vám to trochu zapadá do sebe??
Co se týče zlata - možná (celkem bych to bral jako nejpravděpodobnější), měly legie za úkol ho dopravit do přístavu Vladivostoku a tam už se o něj mohly postarat jiné vlivné osoby. A díl mohla ČR dostat jako odměnu za vykonané služby + ten vklad k rozvoji průmyslu.
A doprava do Evropy - ČR - proč se pořád soustředuje na jednotlivce (25 kg zavazadlo). To je nepodstané - pokud tam rozhodoval někdo vyšší, mohly být TUNY beden s libovolným obsahem naloženy do lodě jako běžný náklad. Zde se motáte v kruhu - tady nejde o pěšáky, ale o krále !!
Tímto to za sebe uzavírám, více nemám co dodat, to už bych spekuloval. Děkuji za besedu..

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Dobrý pokus

Lin | 30.01.2017

Ano, čtenáři - pokládáš správné otázky - a díky za ně.
Takže se pokusím odpovědět:
Téma legionářů na Východě lze uzavřít a nic si přitom nenamlouvat. Dokázal to třeba právě Karel Pichlík - ovšem jeho knihu nejspíš dneska nikdo nevydal (nevím, ale není to moc pravděpodobné), možná se sežene po antikvariátech - a já bych si moc přála, aby se to někomu dneska povedlo ještě lépe.
Ohledně zlata a Pjakina:
Před koncem 1.války ještě vůbec nebylo jisté, jak to v tom Rusku nakonec dopadne. "Problém" vyvstal až se Stalinem a jeho reformami - takže až pak se začalo "počítat" s Německem - a to už jsme jedno desetiletí existovali i se svým zbrojařstvím. To jsme zakládali hlavně proto, že byla 99% pravděpodobnost, že nás kdosi napadne a z 98% se jako s agresorem počítalo s Německem.
Když to napíšu pitomě, tak svou dobře vedenou ekonomickou politikou jsme si podepsali ortel.
Bylo by na dlouho vypisovat podrobnosti - ale je to tak. Od samého vzniku bylo jasné i chápavějším "obyčejným" lidem, že nás dlouho na pokoji nenechají...

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Dobrý pokus

autor | 30.01.2017

V mnohém souhlasím, ale ne s tím, že legie byli interbrigadisté a že interbrigadisté byli žoldáci. Legionáři byli dobrovolci. K té dopravě zlata: nepochybuji, že se jistili na všechny strany. Na lodi je místa dost a zlato má vysokou hustotu (zlatou cihlu jsem nedržel, ale uranový klacek ano - to byste neřekla, jak malé nic je 20 kilo uranu - zlato je skoro stejné). Potom posloužil lazaretní vlak.

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Dobrý pokus

Lin | 30.01.2017

No... interbrigadisté byli dobrovolníci...prostě dobrovolné sbory. V první válce se jim Legie se začalo říkat až později, když už bojovali. Legie v prvotním byly už od Říma "vojensky odvedení, shromáždění".
A k tomu místu a rozměru "cihličky" - nešlo o místo, ale právě o tu váhu.

Re: Re: Re: Re: Re: Dobrý pokus

autor | 29.01.2017

K původu legionářského zlata dovezeného do ČSR píši, že jednak to bylo zlato, kterým se legie nechaly platit od Kolčaka (to je v pořádku a bez námitek), ale druhak to bylo zlato pocházející z těžebních závodů - a to v pořádku není (regulace pohybu zlata), mimo jiné i proto, že TECHOD občas "zapomínal" vyplácet mzdy.

Re: Dobrý pokus

Nikdo | 28.01.2017

Na tohle se špatně reaguje, Mnoho promíchaného najednou. Ani nevidím nějaký zásadní rozpor to co popisuje Lin od popisu autora (například autor i Lin popisují, že nebylo možné se v situaci pro řadového legionáře zorientovat a mužstvo intuitivně a lidsky stranilo bolševikům a důstojníci jako obvykle kopali za své zájmy a tím nevědomě za zájmy zákulisního vedení). Není mi jasné co tak Lin popudilo. Nevidím žádné očerňování, které tam vidí Lin. Vidím snahu z dostupných zdrojů sestavit co nejvěrnější obrázek. Když někde uvádí autor svůj odhad výslovně to uvádí. Nenarazil jsem na žádný sporný zpochybnitelný fakt, který by byl uváděn jako svatá pravda.

Rozhodně si tohle autor po odvedené práci nezaslouží.

Uvedu některá fakta uvedená ukázce, která beru jako pravdivá, když tak je můžete vyvrátit:

1. ČSV sloužila Kolčakovi

2. ČSV odcizila carské zlato.

3. ČSV stavěla šibenice z diverzantů kolem kolejí.

4. ČSV si přisvojovala výnosy obsazených fabrik.

Re: Re: Dobrý pokus

Lin | 29.01.2017

Co si autor po odvedené práci nezaslouží? Mou polemiku?
Já ocenila jeho práci jako pokus o nečernobílé objasnění - ovšem takový, se kterým v některých vývodech nesouhlasím.
Některé dostupné zdroje, ze kterých čerpá, nejsou totiž pro mě věrohodné (už jsem to tam napsala), protože nejsou (aspoň snahou) nestranné - viz Olšer, Krystlík, Soukup.
To, co jste napsal v úvodu, že "mužstvo stranilo bolševikům a důstojníci kopali za své zájmy" - tak to se říct tedy nedá. Ta situace byla na mnoho složitější. Obecně by se dalo říct, že to našim bylo úplně fuk a jediné, co chtěli, bylo - domů!

1) Ano, Legie sloužila Kolčakovi, na příkaz "mocností" a měla ho chránit před "rudými". Nesouhlasím s tím, že tam naši byli jako hosté. Jednak to byli povětšinou lidé z území R-U nebo vojáci R-U, kteří přeběhli na ruskou stranu, aby nemuseli bojovat na straně nenáviděného R-U, jednak to byli zajatci. A ti skládali přísahu carovi - ne Leninovi ani Trockému - takže je logický jejich souhlas s bojem na straně "bílých"
2) Ne, neodcizila
3) Ano - šibenice stavěla, lidi věšela, jen těžko říct, že "diverzanty". Mějte na paměti, že v mnohých oblastech bezvládí Legie jako jediná skutečná moc musela suplovat tu ruskou - státní - a ne svévolně, ale na požádání a taky nejen v exekutivě. Nicméně - ani naši se ve svých vzpomínkách netají tím, že čím déle jsme tam byli, čím víc zvěrstev "bez pravidel" jsme viděli a cesta domů nám byla upíraná, tím více klesala morálka mužstva a někteří naši se od Rusů "rychle učili"
4) Fabriky neobsazovala a výnosy si nepřisvojovala. Jednalo se o obnovování výroby v oblastech, kudy prošly boje a to výroba většinou taková, kterou Legie potřebovala ke svému samozásobení. Z výdělků (z prodeje přebytků) byli vyplácení dělníci, byly zajišťované potraviny a ochrana.

Já už tu napsala na toto téma moc a moc... až se mi tu někteří smějí... Takže - nechci se opakovat, zkuste pohledat sám/sami - a čím blíže době, tím je pravděpodobnost úmyslného zkreslení menší.
Zatím jen tady - dle mého vcelku dobrý přehled:
http://www.karelvasatko.cz/historie-ceskoslovenskych-legii/odborne-clanky/ruske-legie/vseobecne-k-cs-legiim-na-rusi

A na závěr:
Na Legie je opravdu nutné dívat se v kontextu té doby - a ta doba byla tak strašná, že je těžké se v ní vyznat i samotným Rusům. Samozřejmě, že někteří z Rusů na nás nadávají a píší hororové stati - a někteří vzpomínají s úctou. Záleží na tom, kdo v té době na které straně zrovna stál.

Re: Re: Re: Dobrý pokus

Hox | 29.01.2017

Starší zdejší příspěvky a diskuse na téma legií: https://uloz.to/!a8KkGfFzY5IA/legie-zip

Re: Re: Re: Dobrý pokus

Nikdo | 29.01.2017

Zdroj http://www.karelvasatko.cz/historie-ceskoslovenskych-legii/odborne-clanky/ruske-legie/vseobecne-k-cs-legiim-na-rusi jsem nastudoval a nenašel žádný zásadní rozpor od autora uváděnými fakty.

2) S tím ukradeným pokladem to už je pouze otázka výkladu. Pro bolševiky a Rusko byl ukraden a dán nepříteli a z hlediska ČSV to byla vojenská operace, kdy zajistili poklad. A pak si myslím, že bylo v ČSV dost mizerů, kterým ledaco zateklo mezi prsty a pak je otázka jestli je ČSV jako celek zodpovědná za konání těchto lumpů (podle mně ano). Ale souhlasím autor by to mohl formulovat malinko jinak.

Z hlediska hodnocení považuji za důležitý výsledek a ten byl, že bílý rozvraceli a pustošili zemi a terorizovali obyvatelstvo za zlato, které mělo pod kontrolou ČSV. Nejde o vinu a v dané situaci s manévrovacím prostorem, legionáře naopak chválím, ale objektivně to bylo špatné. Je potřeba oddělit objekt a subjekt. Objekt (Rusko) byl v špatném stavu - byla válka a legionáři byli lidé s různou morálkou. Subjekt se hodnotí obtížně, protože ten se hodnotí podle záměrů a schopnosti záměr realizovat a my nevíme přesně o co komu šlo.

4) Nevím s žádnými zdroji jsem se nesetkal, ale z něčeho živi museli být a že by to byli až takoví "Mirkové Dušínové" to se mi nezdá. A o přínosu TECHOD(u) autor psal. Tady bych za nejobjektivnější viděl jak na legie vzpomíná Ruské obyvatelstvo. A pozor obyvatelstvo není blbé a dokáže intuitivně najít dobro (a kdo to s ním myslí dobře - proto taky existuje propaganda, aby likvidovala tento vliv zdola), ale nemají nástroje jak ho prosadit (to elity neustále vymýšlejí kravinu za kravinou v touze po osobním prosazení). Takže bych se spolehl na zprávy z lokálního egregoru a nejlepší by bylo zajet na ta místa a vycítit to.


Za polemiku Ti Lin velmi děkuji. Nesouhlasím pouze s tímto podle mně urážlivým a znevažujícím a ironickým úvodem:

Článek beru jako pokus o objasnění událostí 1.sv. války a "úlohy" našich legionářů v Rusku. Ovšem... pokus je pokus a já s mnohým nesouhlasím - dá se říci, že s většinou.

Je to můj subjektivní názor a považuji to za neetické, když někdo píše knihu, která dá opravdu hodně práce a kvalita tam podle mně nesporně je, takhle to shodit, když se navíc neshodujete s autorem pouze v obecnějších hodnoceních, která autor se snaží poměrně důsledně oddělovat od faktů. Po takových reakcích, kdybych já byl autor, tak mně bude přecházet chuť tvořit a já se moc na tu knížku těším a přeji autoru ať se dílo podaří.

Re: Re: Re: Re: Dobrý pokus

Nikdo | 29.01.2017

Ještě zdůrazním, že v hodnocení je potřeba oddělovat lid-národ-většinu od elit (jsme organizovány podle Biblické koncepce a tak je tento pohled velmi praktický). O což se autor snaží a ukazuje co chtěli a jak se chovali řadoví legionáři účastnící se bojů a jak paraziti ve velitelském sboru a paraziti v týlu.

Pokud se díváme na ČSV skrze tu většinu, tak je hodna chvály.

Pokud se podíváme na ČSV skrze parazitickou menšinu, tak tam je to horší a protože menšina vládne většině (v současném uspořádání), tak celkový výsledek až tak dobrý není.

Re: Re: Re: Re: Dobrý pokus

Lin | 29.01.2017

Omlouvám se, pokud se můj úvod prvního příspěvku tak jevil. Neuvědomila jsem si, že to tak může působit. Zbytek - viz má odpověď "čtenáři".
Na začátek k tomu, cos napsal o pokladu:
- nebyl zajištěný námi "jen tak" - bylo to na žádost vlády lidových komisařů po Brest-Litevsku. A podle výpovědí svědků - pokladu jsme se ani nedotkli, protože na legionářích byla ochrana celého převozu - tj. - oni žádné "bedny" nepřenášeli, nenakládali - to si zajišťovali místní. Píšu to hlavně proto, aby bylo jasné, že jsme si sami a svévolně to zlato "pod ochranu" nevzali.
Zlato se pak přesouvalo z místa na místo a to tak, aby nepadlo do rukou "rudým". A opět - ne po naší iniciativě. Také je omyl si myslet, že naši měli poklad pod kontrolou pořád. Neměli.

O tom, zda "za zlato bílí pustošili zemi a terorizovali obyvatelstvo" - to je také tak nějak "nalevačku"...
Uvědom si, že zemi neterorizovali jen bílí, ale i rudí a horší je, že se "příznivci stran" dost často střídali - (nadneseně) jedno byla vesnice "za bílé", druhý den "za rudé"...
Naši na to také vzpomínají a pro Rusy to vyznívá hodně nelichotivě. Jakoby se celé Rusko zbláznilo - tj. naši tomu vůbec nerozuměli.
A za zlato? No... když není co "do huby", pak i to zlato je úplně k ničemu, když jím nemáš co zaplatit.
Určitě lepší, než moje slova, je třeba tato práce - sice hodně dlouhá a zpočátku úplně nezáživná, ale když to překonáš, nakonec se i dozvíš. Práce sice pojednává hlavně o počátku boje "interbrigadistů" a podrobný popis končí přesunem našich z Ukrajiny do Ruska - ale je psaná se zohledněním celé té "dobově šlamastyky", z mnoha různými zdroji pohledů, takže obrázek je možné si udělat:
https://theses.cz/id/ul1d9f/disertace.pdf

Ohledně TECNODu a "podnikání" toho moc nemám nastudováno. Vím jen to, že vznikl až poté, co se Legie staly součástí francouzské armády (to bylo 7.2.1918) a co vznikl "problém" se zásobováním našich. Ještě připomenu, že z "ukrajinského" území jsme se museli stáhnout kvůli vyhlášení UNR (1917 - 1. ukrajinská republika) na území ruské, kde jsme jako "interbrigadisti" již neměli právo nic "rekvírovat" (jako válčenou kořist). Naši to často porušovali (protože zásobování, které slíbila vláda komisařů, neprobíhalo ani celý měsíc), ale to, co "rekvírovali", bylo hlavně topivo a jídlo. Když se podíváš do vzpomínek, tak prý "mizeli" z okolí trati psi i ploty. Jenže - v takové době nic neobvyklého.
K TECHNODu jsem našla např. toto:
http://www.valka.cz/570-Ruske-legie-zblizka

K poslednímu - proč tam naši "zatuhli" a proč se vraceli několik let a takto složitě (můj názor):
Nejprve jim slíbili, že poplují přes Severní moře do Francie. Pak, že ne, že je nebezpečí od německých ponorek a že je potřeba odjet až z Vladivostoku.
Já si myslím, že naši tam byli zdržováni do té doby, dokud nebylo jasné, jak to v Rusku dopadne. Na "rudou stranu" se nepřidali, ač k tomu byli nepřímo tlačeni. Takže - pokud by "bílí" přece jen sebrali síly, pak by naši měli být tou rozhodující silou. Jenže - po r. 1918, kdy Československo už začalo existovat, nebyla žádná síla schopná naše "přesvědčit". Čím více je zdržovali, tím více "rebélií" v řadách mužstva. Mnozí autoři na toto narážejí a píší, že naši ztratili důvod k nějakým "cizím bojům" a odmítali bojovat za něco, čemu nerozuměli, s čím nesouhlasili a jich se netýkalo. Tady já osobně také vidím možný důvod, proč jsou dneska některými ruskými autory tak vykreslováni (jako zrádci) - o motivech "ze západu" (a myslím tím i naše autory, kteří píší na objednávku "západu" - za jejich granty) pochyby nemám, tam se mi to jeví jako "čára přes rozpočet v jejich plánech" (= udržet co nejdéle v Rusku chaos a krveprolití).
Ostatně - i v článku citovaný Karel Kramář (ten jeho citát z proslovu jsem již četla, ale u Krystlíka - originál se mi najít nepodařilo - takže o něm velmi pochybuju) již v r. 1917 varoval "mocnosti", že nebude klidu v Evropě, pokud Rusko bude v chaosu. Měl za manželku "bílou" Rusku a měl i na Krymu své podniky, takže poměry znal velmi dobře. Patřil k velkým obdivovatelům Ruska, navíc jeho velkým snem byl Slovanský svaz, zahrnující pod vládu ruského cara všechny slovanské země. Měli ho za blázna, když přišel s plánem slovanských dobrovolnických skupin, které by na "rudé" zaútočili od západu - a naši Legionáři ze Sibiře. Ale on to v té době myslel tak, že revoluce a svržení cara je násilný čin a "rebely" je nutné porazit.
No... nebyl pochopený ani doma, ani "venku" a to ani členy své vlastní strany. Strhla se tenkrát taková "novinová válka", kde nenechali na Kramářovi nit suchou. Potíže měl Kramář i ve vládě a to obzvláště s Benešem.
Novinové citace:
"Zbývá mu jedině stará jeho fantazie – veliká Rus. Tu fantasii měl před válkou, tu měl od začátku války – a tam ztroskotala. Jeho velké Rusko je dnes malé, je slabé, neboť o velikosti a síle nerozhoduje geografie..... Dnes Rusku musíme pomáhat jinak, než dobrodružnými výpravami, nemožnými plány.“

"Jisto však jest, že jsou zde veliké intriky, které…Dra. Kramáře, jenž je už u Denikina, až na Sibiř, kde v Omsku u Kolčaka je pověřencem naší sibiřské armády býv. redaktor „Národních listů“ Pavlů, splétají se intriky, aby naše sibiřská armáda ve smyslu Kramářovského směru byla zapletena do bojů v Rusku.“

Kramář pak jel vyjednávat s Děnikinem do Oděsy a za to byl opět kritizován, že nejedná v souladu se zahraniční politikou státu. Jelikož Děnikin brzy poté prohrál, pak není jasné, jestli se na něčem dohodli.
A naši legionáři? Takto mu odpověděli:
"Jste nenáviděn mnohými těmi, které jste chtěl obětovati do jednoho vaší chorobné myšlence,.... Ten falešný kult, který byl vypěstován okolo vaší osoby, my legionáři nectíme, poněvadž nemůže vzbuditi žádného respektu u nás, kteří jsme věcem – o kterých vy chcete mluviti jako autorita – byli blíže a dívali jsme se jim otevřeně do očí.“

Tak... tak ošemetná doba to byla... A je docela směšné, že se dneska hází na Masaryka a Beneše, že to oni zadržovali Legie v Rusku. Přitom Masaryk vystoupil již na začátku roku 1918 s názorem, že by bylo dobré respektovat "bolševickou vládu" a to hlavně z toho důvodu, aby se naši dostali vůbec domů. No - a byl za zrádce - a to nejen u nás, ale dokonce i před "mocnostmi" si tím velmi zavařil...
Proto bych byla velmi ráda, kdyby autor přehodnotil některé pasáže své kapitoly o legionářích.
Jinak - znovu zopakuju, že jsem ráda, že našel odvahu psát na taková témata.

Re: Re: Re: Re: Re: Dobrý pokus

Nikdo | 29.01.2017

Děkuji Lin za všechny příspěvky. Nyní to pospojuji a doplním článek autora o čem se nezmínil. Jinak moje situace je, že jsem ve stavu zjišťování jak to bylo a nestraním nikomu, autorovi straním jinak, tím že považuji jeho úsilí za chvályhodné a připadá mi jeho práce poměrně precizní. Jak říká Lin situace byla nepřehledná a mnoho intrik, tak může být obtížné získat odpovídající obraz událostí.

Nejdříve základ v čem se snad všichni shodneme shodneme:
1) Byla snaha zapojit ČSV k ovlivnění událostí (různými zájmovými skupinami), nově formující se česká vláda byla proti tomuto zapojení.
2) ČSV převzalo poklad a chránilo ho.
3) Kolčak byl mizera.


Nové od Lin, co jsem v článku nebylo:
- Tu šílenou cestu "kolem světa" (přes Sibiř) jim naplánovali, protože v r. 1917 ještě R-U existovalo a Československo ne. Jestliže by se naši vraceli nejkratší cestou (jak chtěli ) - pak by je čekaly soudy za "vlastizradu R-U"
- Kramář - zavržen legionáři, ale zase měl vizi sjednocených Slovanů.
- Pouze místní zacházeli s pokladem (nakládka vykládka evidence apod) a které ČSV ochraňovalo. Tak autor mluví o tom, že zlato "zajistili" i s personálem, takže v podstatě shoda s Lin.

Zatím hlavní rozpor mezi Lin a autorem vidím ve dvou věcech:
1) Vztah k pokladu:
Lin: Plnili domluvené dohody a pokladu se nedotkli.
Autor: Někteří využili situace.

2) Chování v obsazeném území:
Lin: Brali spíše jenom to nejnutnější a Kolčaka nesnášeli. Ruský názor na věc v tak chaotické době nemusí být relevantní.
Autor: Část vojska využívala situace a brali si více a chovali se k obyvatelstvu svévolně.


A existuje takové povědomí o událostech, že základ legionářské banky byl z ukradeného pokladu. Zatím si k tomu netvořím v mysli žádný obraz, protože nemám dost informací jestli ano nebo ne.

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Dobrý pokus

Lin | 29.01.2017

I já moc děkuju - za pochopení i shovívavost.

A souhlas s těmi "oprávkami". Jen ještě dovysvětlím (a možná se tím vysvětlí i rozpory):
1) Naši opravdu byli jako ochranka pokladu. Bedny byly zapečetěné ruskými úředníky (nebo jak je nazývat - prostě členové ruskými komisaři určené komise, co měla převoz zajistit), takže svévolně z nich nic brát nemohli. Ostrahu naši dělali proto, aby nedošlo k přepadení loupeživými bandami, kterých se v té době vyskytovalo poměrně dost.
Ovšem - za situace, kdy vlak havaroval a některé vagóny vykolejily a bedny se rozbily (tu situaci popisuje třeba Motl) - pak ano, pak si něco pobrat mohli. Jenže... nevím si rady s tím, že převozu byli přítomní i komisaři a existoval soupis...
Dál si myslím, že je dost věrohodná informace, že nejméně polovina pokladu byla odvezená do Anglie a Kanady. Legiobanka nebyla žádný gigant - patřila ke středním peněžním ústavům - takže i zde mi tvrzení, že byla založena na "carském pokladu", dost kulhá.

2) No... Tady poopravím. Obecně ano - to, co jsme psala.
Jenže ony jsou popsané našimi i případy, kdy se určití jedinci zrovna "košér" nechovali. Třeba ukradli jediného koně chudákovi - nebo pobrali poslední jídlo, co ve vesnici našli. A v zimě, takže...
Nebo je popsaný (ještě z Ukrajiny) jeden český zásobovač, který keťasil jak na místních, tak na našich.

A abych byla upřímná, četla jsem i věci kolem násilností. Však jsem to psala, že někteří se tam "učili rychle". Jenže - byli to jedinci a ti nejhorší byli potrestaní (i vyhnáním od legie) - ti zlodějíčci pak aspoň odsouzením u svých kolegů.
Takové chování se ale dá pochopit - po prožitém a viděném, po letech "zvířecího žití" a stále odkládaného návratu domů. To je právě to, co je v každé válce.
Prosím, pročti si také tu dizertační práci - odkaz jsem dávala. Obsahuje skutečně dobrý popis situace. Najdeš tam i to, jak se naši dívali na tu "slavnou revoluci" - tuším, že někde od str. 158.

Ještě jsem našla "něco" ke Kramářovi, což je dost zajímavá postava naší politiky. Opět - je to dlouhé, ale vyplatí se pročíst.

https://archive.org/stream/karel_kramar-zivotopis/karel_kramar-zivotopis_djvu.txt

Dá se z toho i dojít k obrázku, jak účelově jsou určité události postupem času vykládané a důležité osobnosti té doby zpochybňované. Kramářův plán nebyl až tak fantasmagorický, protože předpokládal ozbrojit ruské zajatce "na západě" a k nim přidružit dobrovolníky ze všech slovanských zemí - a jít "očistit Rusko od bolševické nákazy". Kramář totiž razil, že Rusku vděčí všechny slovanské národy - za to, že dosud existují - a tak by mělo být svatou povinností postavit se na obranu Ruska.

1) Kdybychom jako občané R-U nedělali nic a naši muži všichni poctivě bojovali za R-U, jak by se na nás dneska dívali? Měli bychom vůbec nějaký stát - nebo by z nás dneska byli "čeští Němci"? Masaryk nebyl pro "blahořečení legií", ale věděl, že bez nich by náš stát těžko vznikl - což je dnes zpochybňované - tak, jako vůbec jeho existence. A opravdu - "mocnosti" se rozhodly náš stát povolit, protože se obávaly, co by bylo, až se naši v takové síle, s takovými zkušenostmi a se zbraněmi vrátí.

2) Masaryk říkal "legie se nesmějí vměšovat" - a bylo to špatně. Kramář říkal "je potřeba, aby se legie do bojů zapojila a Rusko osvobodila" - a bylo to špatně. Tak co vlastně?

Tím vším ti chci jen říct, že dneska ze "zpochybňuje" kdeco z našich dějin. A má to účel ten, abychom jako žádnou historii neměli, všechno, co jsme kdy udělali, bylo špatně, všechny naše osobnosti byli špatné a my sami jako národ jen "bezpáteřní masou" zbabělců, zlodějů a lhářů, která si všechno "odseděla", všechno získala podvodem - takže není důvod, aby národ dál existoval a to (pro začátek) ve vlastním státě.
Víš, úplně prvním impulzem, proč jsem psala svůj první vstup sem, bylo vědomí, že "hodit legie do koše" by mělo stejný efekt (se stejnými následky), jako kdyby dnešní Rusko "hodilo do koše" svou Rudou armádu jen proto, že bojovala v občanské válce a ne zrovna "košér". Ty legie totiž, stavěly na tradici husitů a na legiích zas naše novodobá armáda...
Neodpustím si:
https://www.youtube.com/watch?v=JPrWqSERKaM
https://www.youtube.com/watch?v=RTBDNRmeBBw

a měj se hezky, dobrou noc, díky za diskusi...

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Dobrý pokus

Nikomu | 30.01.2017

Další informace možeme hledat tady:
https://www.protiprudu.org/zlate-prekliatie/

Re: Re: Re: Re: Re: Dobrý pokus

autor | 31.01.2017

nebyl zajištěný námi "jen tak" - bylo to na žádost vlády lidových komisařů po Brest-Litevsku. - tak to by mě zajímal pramen.
O tom, zda "za zlato bílí pustošili zemi a terorizovali obyvatelstvo" - to je také tak nějak "nalevačku"...
Uvědom si, že zemi neterorizovali jen bílí, ale i rudí a horší je, že se "příznivci stran" dost často střídali - (nadneseně) jedno byla vesnice "za bílé", druhý den "za rudé"... - nepochybuji, že terorizovali i rudí, zvláště, když ve svých řadách měli i Trockého, Bucharina a jim podobné. Ale i tak měřítka byla nesrovnatelná, proto také rudí zvítězili. Toto opravdu není argument. Například: Politické komisaře zavedli růžoví (Prozatímní vláda) - aby zajistila "čistotu revoluce". Lenin již jen využil existující, ale hlavním úkolem, který komisařům dal, bylo držet vojáky na uzdě - aby neterorizovali obyvatelstvo !!!
Zkusím to tam ještě zdůraznit.

Re: Re: Re: Dobrý pokus

autor | 29.01.2017

Většina legionářů ne skládala přísahu carovi. A ano, byli svědky narůstajícího odporu - proti Kolčakovi i sobě. Jinak polemiku vítám, jen na ni teď nejsem schopen pořádně reagovat. Nemám tady pořádný signál.

Re: Re: Dobrý pokus

MK | 29.01.2017

"Legionáři" vyhandlovali zajatého admirála Kolčaka s Trockého židobolševiky za volný průjezd s lupem do Vladivostoku, Trocký toto neudělal bez zájmu jeho šéfů z Bank of England-Rotšild.
Když stál Kolčak před popravčí četou, zvolal:
"SPASIBA ČESKAJA SABAKA!"

Re: Re: Re: Dobrý pokus

Nikdo | 29.01.2017

Židobolševik je protimluv. Bolševiky a jejich předchůdce se židé (jsou nástrojem GP) po celou dobu známé historie snažili zničit. Vzniklo to tak, že se infiltrovali do vedení strany (pravděpodobně otrávili Stalina) a tak se jim podařilo bolševiky diskreditovat v očích veřejnosti, protože jednali jejich jménem.

Re: Re: Re: Dobrý pokus

Hox | 29.01.2017

Názor psychopata a zločince Kolčaka pro mě opravdu není směrodatný...

Re: Re: Re: Re: Dobrý pokus

Lin | 30.01.2017

No... abys třeba nebyl překvapený.... :-)
r. 2008 - příběh lásky, věrnosti a odvahy - film Admirál:
https://www.youtube.com/watch?v=CjKHYENLThw+

Re: Dobrý pokus

autor | 29.01.2017

Zkusím odpovědět, i když tento týden jsem na horách, kde je signál pod psa.
V obecné rovině: K tomuto tématu mě přiměl A. Buškov (pocházející ze Sibiře), když v knize Rudý car píše dost tvrdě proti legiím. Mimo jiné cituje i jakýsi lidový popěvek "Otce zabili zlí Češi a matku upálili za živa". Podobně lze nalézt zprávy o tom, že na Sibiři protestují lidé proti pomníkům legionářů. Nic slavného o legiích nepíše ani Pipes, kterého nelze podezřívat, že by bolševikům nadržoval. Tedy žádná sláva to nebyla. Co se týče Olšera, použil jsem jeden jeho článek a to proto, že dobře zapadal do konstrukce, jak mi při studiu pramenů vznikla, ostatně Kaplický byl účastníkem událostí a píše podobně.
"proč Legie nešly přímou cestou a raději se trmácely kolem světa..." Hm, to tam je v jedné větě, zkusím to zdůraznit.
"Krádež ruského pokladu" - asi těžko lze napadnout tvrzení, že to byly čs. legie, kdo obsadil banku v Kazani. Kroky F. Šípa, Švece a Kutlvašra se zřetelem na zákaz plk. Čečka jsou v době válečných operací přímo zralé na polní soud. Pod pojmem krádeže chápu tuto operaci, také se ještě zamyslím nad formulací. Druhá část je ten Charbin, tam nelze pochybovat o tom, že ve vlaku bylo zlato, to se vysypalo a potom se zase sešlo v místní bance, když okolo byly jen legie. O čí zlato šlo, vůbec nevím (možná nějaká Kolčakova splátka předražených dodávek Dohody?), ale že pocházelo z pokladu pochybovat nelze.
po "znárodnění" a "čistkách" – k ničemu takovému nedošlo. Bude to v další části, znárodnění fakticky většinou probíhalo jako snaha dělníků zachránit výrobu a Lenin na to vystavoval glejty až dodatečně. Čistky – to je úplně jiná doba.
„podnikání“ - v prvé řadě každý stát tvrdě reguluje nakládání s drahými kovy, především se zlatem. Potom „podnikání“ legií a nakládání se zlatem bylo černotou. Nepříjemná je i skutečnost, že v těch podnicích probíhaly stávky – protože se neplatily mzdy. Takže s tím užitkem žádná sláva.
„dodávky potravin“ - to platilo jen do chvíle, než legie převzaly svůj přesun na východ do svoji režie (bohužel) a již vůbec nelze tímto ospravedlnit konání potom, co zase vyrazily na západ.
"bitva u Zborova" - opět psal jsem to stručně, ale podstatné tam je - teprve touto bitvou se čs. legie stávají oficiálně spojencem Dohody a tím se otevírá cesta k Československu.
Legie se vůbec nechtěly "angažovat" v nějaké občanské válce – vždyť přesně toto píši…
"Švec" - to nechápu vůbec. Ostatně nesplnění rozkazu v armádě je docela velký problém.
Kromě toho myslím, že píši i o tom, že legie byly do té pitomé situace vmanipulované a unikly z toho teprve ztrátou bojové morálky přesně z tohoto důvodu. Proto také nejsem (jak jsem uvedl) proti legiím zaujatý. V tuto chvíli ovšem upozorňuji na to, že je to popis hodně divokého období dějin Ruska, a proto musím v prvé řadě respektovat vliv konání legií na tu dobu a kraj.
Ještě jsem tu někde zahlédl otázku "jak legionáři to zlato vlastně dovezli?" Někde jsem četl, že to měl být lazaretní vlak, který se vyhnul všem kontrolám. Bylo to již mimo téma, proto není uvedeno.

Re: Re: Dobrý pokus

Oracle 911 | 30.01.2017

Čo tak napísať, že ČSV sa angažovali v krádeži a v preprave cárskeho zlata. Lebo do krádeže a prepravy ukradnutého zlata boli zapletený ALE to neznamená, že to odniesli do ČSR.

Re: Re: Dobrý pokus

Lin | 30.01.2017

Díky za reakci. Pokusím se krátce - jestli se mi to povede (a nudu postupovat od začátku vašeho příspěvku):

- To, že v Rusku se o našich Legiích nepíší zrovna oslavné traktáty, je pochopitelné. Ani "rudí" (rozuměj - příznivci revoluce) a dokonce ani "bílí" (příznivci "starých časů"). Rudí proto, že jen velmi málo našich se přidalo k nim, naprostá většina byla tedy nepřítel a vraždila je. Bílí proto, že jim to naši nepomohli "dotáhnout do konce" a nakonec odmítli za ně bojovat, dokonce Kolčaka předali rudým.
I tady na této diskusi (tak, jako na těch předešlých) se stále někdo pokouší na tomto "stavět" svá obvinění, ovšem - bez pochopení tehdejších reálií.
Dávala jsem odkaz na Kramáře - jak dopadl se svým nápadem "osvobodit Rus". Takže už to, že Legie (na rozkaz "mocností") ochraňovaly Kolčaka, bylo v té době vyčítáno (nejen u nás) jako "zbytečné vměšování a zbytečné dobrodružství" (stejně to vnímalo i mužstvo Legie). Oproti tomu - v samotném našem státě - se již za první republiky u některých skupin obyvatel "ruské" Legie netěšily přízni a to ze známých důvodů = "Internacionála" = "vraždily naše soudruhy a navíc slovanské bratry".
Po r. 1938 byli legionáři "první na ráně" - a po r. 1948 opět - ze stejného důvodu, že "nepomohly revolucionářům, že mužstvo vzhlíželo k buržoasním reakcionářům". Nyní - v dnešní době - opět čelí ponížení a odsudkům a tentokrát ještě horším.
Takže:
a) - co asi mají psát Rusové, když sami doma nemáme "názor" a poplatně době zacházíme s našimi legionáři na Východě?
b) - mohl by mi někdo z těch dnešních kritiků a odsuzovačů (tím nemyslím vás) vysvětlit, co tedy měli legionáři dělat a jak se chovat - v té době a v těch reáliích, ve svém postavení , v jakém se ocitli ne vlastní vinou?
Obecně a "většinově" nikdo z legionářů nevraždil civilisty, neupaloval. Případy ovšem jsou - dával mi odkaz i Taurus. Ovšem - byli to skutečně muži "od Legie"? Nebyli to ti tzv. "odpadlíci", kteří se pak přidávali k různým skupinám - od rudých až po ty vyloženě "lapkovské" nevyjímaje? Na to jsem odpověď nikde nenašla.
Ono totiž - když legionář, který bojoval pro určitou ideu (pro důvod - už jsem ho psala), tuto ztratí a navíc ho místo domů posílají někam na Sibiř, mrzne, hladoví, každičký den čelí útokům a co horšího - nerozumí vůbec tomu, co se kolem děje a proč se všichni "zbláznili", každý den se k němu dostávají nějaké "zaručené zprávy", že je Rusové vyhandlovali s Němci v Brest-Litevsku, takže jedou na smrt - to se není co divit, že psychika nevydrží a "odpadne se".

- Pipes - nerozumím... proč by měl "nadržovat bolševikům"? Nechápu, jak to souvisí. Jestli ho myslíte jako zdroj, pak možná chápu, protože je "můj problém", že jsem vůči zdrojům z této strany dost opatrná (třeba angláni dodnes tvrdí, že jim naši "ukradli" již zaplacenou dodávku mědi a prodali ji kdesi v Rusku). Myslíte tohoto pána?
https://cs.wikipedia.org/wiki/Richard_Pipes

Ostatně - jeden z nejpřehlednějších a nezaujatých zdrojů je Karel Pichlík a jeho "Zahraniční odboj bez legend". Pichlíkovi se totiž po dlouhých letech podařilo skoro nemožné = napsat o legionářích cosi bez "svatořečení", ale současně je vrátit na důstojné a důležité místo v našich dějinách, které jim bezesporu náleží.

- "krádež ruského pokladu" - lze napadnout, že "naši obsadili banku v Kazani" - viz např. tento zdroj (a k tomu např. Pichlík):

http://www.valka.cz/12579-Rusky-zlaty-poklad-a-cs-legionari?utm_source=valka_cz&utm_medium=article&utm_campaign=autor

- po "znárodnění" a "čistkách - dobře, tady jsem se špatně vyjádřila. V obsahu to ale nic nemění na tom, že naši si takto zabezpečovali týl, pomáhali zavádět nové technologie a zaučovat dělníky (je to i v těch materiálech, které jsem uváděla). O zadržování mezd vím - jen toho vím o důvodu dost málo. Jen jsem někde zachytila, že často šlo o tzv. "druhotnou platební neschopnost" nebo o to, že peníze do banky nedorazily.

- Zborov - v této části vaší pasáže jsem se právě "zamotala". Konkrétně jde o tuto pasáž:
-A kde je Československé vojsko, musí být i Československo! Zřejmě z toho vzešel i další politický důsledek: Prozatímní vláda získala pocit, že je nadále schopna vést válku. To vedlo ke ztrátě sympatií ruského lidu a nakonec k vítězství bolševiků.-
Psala jsem, že v té době Československo ještě neexistovalo a nebylo vůbec jisté, zda vznik "mocnosti" povolí (píšu to nyní k objasnění mé první reakce - vy jste mi prakticky objasnil nyní).
Druhá "věc" je ta, že prozatimní vláda nemohla získat žádný "pocit", ale musela ve válce pokračovat, neboť ta ještě po nějakou tu dobu trvala. Dá se říci, že skončila pro Rusy na této frontě až podepsáním míru v Brest-Litevsku a to bylo cca o 3/4 roku později.

- Švec - jistě - nesplnění rozkazu je problém...
Jeho rozkaz byl vytlačit přesilu bolševiků z linie Buzuluk - Bugulma a jeho podřízení zcela vyčerpaní. Z vašeho povídání jsem nabyla dojem, že Švec byl "příliš bílý" a mužstvo již aspoň "růžové". A s tím jsem polemizovala, protože můj názor je, že ani jedno, ani druhé.

- lazaretní vlak - ano, to se dočtete v materiálech, zvláště novějšího data. Jenže... který z vlaků to byl? Z Itálie i Francie, další cestoval po Kanadě, další zas projel přes kus USA - a pak zase lodí a zase vlakem po Evropě. Kontrola probíhala už při nalodění ve Vladivostoku a i tam dohlédlo "oko mocností".

Teď na úplný závěr:
Pane autore, aby nevznikla mýlka, proč vlastně diskutuju, chci vám znovu říct, že si vážím vaší práce a hlavně odvahy na tak závažná, v dnešní době "mlžená" a také dost ošemetná témata vůbec cosi psát. Mým cílem je vás pouze upozornit na některá sporná místa - ne vás odradit či nějak kritizovat.
Prosím, berte to tak. Ve své podstatě jde o vaše názory a o vaše poznatky - a já nemám právo vám do toho "kecat".
Mějte se fajn a děkuju. :-)

Re: Re: Re: Dobrý pokus

autor | 30.01.2017

Zkusím odpovědět, možná to proleze.
Začnu tím, že osobně (je to ve Slovníčku na konci knihy) vidím v Rusku té doby ne 2 barvy, ale 5: rudí (bolševici a ti, co k nim přelétli), bílí (pozor, to nejsou pro-carští, ale "agenti bankéřů" - liberálové), růžoví (menševici a eseři - liberálové, ale jiní), zelení (rolníci-dezertéři) a černí (anarchisté). Všichni proti všem, občasné koalice atd. V této situaci jedině bolševici (ne bílí) de facto stáli za monarchií (!). Tady je veliké zmatení, vyvolávající velký ideologický zmatek! To bylo velkým problémem v samotném Rusku a úplně stejný problém to představovalo i mezi legionáři.
Co se týče legionářů (obecně nejen jich, ale je to problém každé divočejší doby), je dobré si uvědomit, že každý jedinec se rozhoduje na základě toho, co vnímá, v jakém je prostředí a jak to vyhodnotí. Později to vynikne v souvislosti s hladomorem – v zásadě je chování jednotlivých skupin lidí víceméně determinováno a to i tehdy, pokud je to vede do záhuby. Já to vidím tak, že legie pod tlakem událostí a na základě masových emocí (protiněmecká nálada) zaujaly určitý postoj, pro který se organizátoři intervence rozhodli je využít. Tady nebylo kam uhnout a legie zareagovaly nejlépe, jak mohly – ztrátou svojí bojeschopnosti. Je docela iluzorní si myslet, že mohly konat jinak, to je však viny nezbavuje (zanedlouho tu budou popisy toho, jak Trockij vmanévroval jistou skupinu lidí do vážných zločinů a velká část z nich po právu později skončila na popravišti). To je to, jak Ho Či Min popisuje pojem svoboda – poznaná nutnost.
Co se týče Pipese – Internet mi jde pod psa, tak jen po paměti uvedu, že jde o autora knihy Ruské revoluce (dnes knihu hodnotím nic moc,ale mezi slepými je jednooký králem). Upozorňuji, že mám rád taková tvrzení, kdy autor jako by mluví proti své straně – to by nepsal, kdyby nemusel. A to je tento případ.
Zajištění týlu – to je zase o tom, co jsem napsal výše: oni v podstatě jinak jednat nemohli.
Zborov a Československo – zkusím to trochu přeformulovat,aby to bylo jasnější (i proto jsem rád pro tuto diskuzi)
Prozatímní vláda skutečně získala pocit, protože nepochopila, že tím ztrácí svoji legitimitu.
Švec byl bílý, ale mužstvo nebylo růžové, ale narudlé - prostý lid má víc rozumu, než inteligence (Švec byl učitel). To je podstatná informace, také to asi zkusím upravit. Ti rudí pod Leninem vlastně představovali tu nejrozumnější společnost, proto vyhráli a mužstvo (prostí lidé) to cítilo.
Ten lazaretní vlak snad jel z Terstu (ale bylo to jedním uchem tam, druhým ven, pro dané téma již nezajímavé). K tomu schovávání zlata jsem psal jinde, na lodi i ve vlaku vcelku bez problémů.

Role Masaryka v těch dobách - těžké téma

Pe-tri | 28.01.2017

Neměla by být role Masaryka v takto delikátním tématu rozebrána podrobněji (krajanské spory ohledně vztahu k Masarykovi versus Dürichovi, potažmo celé problematice vojenských legií)? Bylo by pak asi možno lépe porozumět všem těm (zdánlivě paradoxním) procesům a kotrmelcům, které byly v té převratné době učiněny.
Kdo má zájem - podrobně o tom píše např. člen Českého komitétu v Kijevě (Svaz Českých spolků na Rusi), František Zuman v knize Osudné rozhodování - vzpomínka na převratovou dobu v Rusku (tiskem 1927). Člověk, který osobně (coby člen tohoto komitétu) stál u celé otázky vzniku Československého vojska na Rusi už v době Masarykových proruských projevů z roku 1915 a završených popřevratovou, generální (setsakramentsky mnohoznačnou) instrukcí pro Svaz: loajalita vůči všem + náš poměr k Rusku je mezinárodní!
P.

Kniha písaná s nepochopením

Dušan | 28.01.2017

Hlavne tu ako boľševika uvádza Trockeho.

Re: Kniha písaná s nepochopením

Nikdo | 29.01.2017

Trockij se přidal k bolševikům, přečti si předchozí úryvek rok 1917, byl ve vládě společně s Leninem a Stalinem.

Re: Re: Kniha písaná s nepochopením

Hox | 29.01.2017

Trocký se přidal k bolševikům, ale nikdy bolševikem nebyl. Fráze "bolševik Trocký" je ekvivalentní frázi "suchá voda".

1 | 2 >>

Přidat nový příspěvek