7.8.2014

aktualizace (30.8.): níže se jedná o pracovní text, finální verze s mnoha změnami je zde.

-předchozí část-

2. Vítěz nad marxismem

Ze zmíněných otázek je nejjednodušší otázka marxismu. Jak známo, marxismus v sobě obsahuje filozofii dialektického materialismu; politickou ekonomii, udajně vyvolanou aplikováním dialektické metody k analýze výrobně-spotřebitelských aktivit společnosti; a učení o přechodu k socialismu a komunismu v globálním měřítku, jako o způsobu řešení všech problémů společensko-historického rozvoje lidstva.

Anglický etnograf 19. století E. B. Taylor – současník K. Marxa a B. Engelse – se vyjádřil o „filozofii dějin v širším smyslu, jako o objasnění minulých a předpovědi budoucích dějů v lidském životě na základě všeobecných zákonů“. To je jediná zdravá formulace základní otázky filozofie. A metodologie poznání, umožňující zpracovat množství různých dílčích faktů do jednotného pohledu na průběh jakéhokoliv procesu ve Vesmíru, včetně i rozvoje lidské společnosti, je jediná užitečná filozofie, díky jednotnosti Objektivní reality a rozmanitosti jedné a té samé Pravdy, společné pro všechny obyvatele Vesmíru.

Navzdory tomu základní otázka marxistické filozofie stojí jinak: co bylo dříve – hmota nebo vědomí? A všechny filozofické rozepře se omezují v marxismu na neshody různých škol materialistů, domáhajících se prvenství hmoty, a idealistů, trvajících na prvenství toho či onoho vědomí. Otázky prognostiky, metodologie prognostiky a výběru nejlepší v nějakém určitém smyslu varianty reakce na událost a na předpověď jejího budoucího směru, nejsou zahrnuty v marxistické filozofii ani v základním, ani v doplňkovém kurzu. Jeho základní otázka, bez formulace otázky prognozování variant budoucnosti, je neadekvátní, což ho dělá zbytečným v každodenním životě, stejně jako celou marxisticko-leninskou filozofii a z ní odvozené „vědecké“ disciplíny.

Není na tom lépe ani situace s politickou ekonomií, ve které se vada/handicap marxisticko-leninské filozofie objevila nejviditelněji. Marxistická politická ekonomie operuje takovými abstrakty, jako „základní produkt“ a „nadbytečný produkt“, „nutná“ a „nadbytečná pracovní doba“. A neštěstí věřících v ni není v tom, že je těžké pochopit abstrakci: jako Lebesgueva (Henri Leon Lebesgue) a Stieltjesova (Thomas Joannes Stieltjes) teorie integrálního měření – není jednoduché porozumět abstrakcím, ale jsou užitečné v řešení mnoha praktických problémů.

Neštěstí věřících v marxistickou politickou ekonomii spočívá v tom, že její abstrakce není možné jednoznačně spojit s životem, s řešením praktických úkolů makro- a mikroekonomického řízení: pokud zajdete do skladu hotových výrobků libovolného výrobce nebo půjdete k pásu, není možné rozlišit, kde končí „základní produkt“ a kde začíná produkt „nadbytečný“; ani jedny hodiny na světě neukáží, kdy skončila „základní“ pracovní doba a kdy začala pracovní doba „nadbytečná“. To znamená, že skutečné účetnictví a kontrola („Socialismus – to je účetnictví a kontrola“ – jedna z aforistických definic) nemohou být svázány s marxistickou politickou ekonomií, v důsledku čehož je prakticky bezcenná.

A při posouzení celospolečenském měřítku jsou marxistická filozofie a politická ekonomie ve své podstatě škodlivé, protože jsou samy odpad, deformující myšlení těch, kdo nejsou schopni je posoudit jako neadekvátní informaci.

Z toho důvodu, pokud J. V. Stalin skutečně byl marxistou do konce svých dní, pak ho to charakterizuje jako slabomyslného nebo pokrytce. Ale proto, abychom dostali odpověď na otázky, byl-li Stalin skutečně marxistou, a podle toho slaboduchým a pokrytecem, je nezbytné odkázat se na jeho dílo, a ne na díla mýtotovorců o něm, kde každý z nich, před tím, než napsal svou práci, už měl určitou předpojatost v této otázce.

Samozřejmě je možné z prací J. V. Stalina vyklučit množství citátů, ve kterých jsou slova „my marxisté“ atp., svědčící o jeho údajné věrnosti marxismu, v jedné z jeho mnoha modifikací. Ale odkazy na podobná místa v jeho dílech a ústních vystoupeních nedávají odpověď na tuto otázku, protože v důsledku historických událostí od poloviny 19. století do současnosti fakticky, marxismus je nejen světonázor a filozofický systém, ale kromě toho – lexikon, terminologie – jazyk, kterým hovořila většina stoupenců změny společenského života toho či onoho komunistického modelu, protože oni opravdu ztotožňovali komunismus a marxismus. Prohlášení o tom, že je někdo komunistou, nejsa marxistou, by nebylo pochopeno, ať vzcházeje z úst lídra nebo prostého straníka. Proto, abychom odpověděli na otázku, byl-li J. V. Stalin stále marxistou a přestal-li jím být na konci života, je třeba zkoumat to, jak on sám vyjadřoval své chápání různých tezí marxismu.

Je možné, že jsa ještě mladý a zajímaje se o problémy života společnosti a historického rozvoje lidstva, J. V. Stalin pro sebe našel odpovědi na nějaké pro něj důležité otázky v marxismu. Ale všichni nepřátelé J. V. Stalina se raději vyhnou otázce: co znepokojovalo 17 -18 letého mladíka, který se jmenoval Josif Džugašvili? Odpověď na ni dal on sám:

Chodil od domu k domu,

klepaje na cizí dveře,

se starým dubovým panduri,

se svou písní nechytrou.

V jeho melodii a písni,

jako čistý sluneční paprsek,

zněla veliká pravda -

Vznešený sen.

Srdce zkamenělá,

bojovat přinutit dokázal

Mnohým probudil mysl,

dřímající v hluboké tmě,

Ale lidé, zapomenuvše Boha,

chránivše v srdci tmu,

plnou číši jedu,

připravili jemu.

Řekli: „Buď proklet!

pij až do dna…

Tvoje píseň je nám cizí,

a Tvoje pravda nám netřeba!

Kvůli nesouladu pojmové adresace lexikálních forem gruzínského a ruského jazyka a nezbytnosti zachovávat poetiku originálních veršů, mohou být některé rozdíly v jejich smyslu, přesně zamýšlených autorem, z důvodu subjektivního náhledu překladatelů, redaktorů a čtenářů. Ale i se změnou skutečností, v přeložených verších je jasné, že v 17 – 18 letech převážná většina neobrací svou mysl k tomu, aby srdce jejich současníků a potomků, zkamenělo, začali bojovat (bít se za lidství), aby probudili mysl, a Pravdu Boží a vznešené sny by přivedli k životu.

Subjekty s defektní morálkou a špatným chápáním se vyjadřují k jiným tematům (včetně i v umělecké tvorbě, kde množství ukázek dal rozvoj umění v SSSR při „uvolnění“ a během „demokratických“ reforem ve státech SNS). A to se týká převážné většiny Stalinových kritiků a nespokojených s ním a jeho prací.

V druhé polovině 19. století takové mládeže, hořící přáním proměnit Rusko, byl dostatek, aby vzniklo hnutí sociálního myšlení, a mnozí z nich se přidali k marxismu. Ale postoj těch, kdo vstoupil do dopělosti a nevzdal se ideálů mládí, byl k marxismu různý: jedni celý svůj život viděli v marxismu „pravdu poslední instance“ a tupě se pokoušeli hledat u zakladatelů hotové recepty pro řešení problémů, na které naráželi; jiní viděli v dědictví zakladatelů, kterého se jim dostalo v mládí, ten základ, který se od nich očekával rozvíjet. Tuto odlišnost je třeba objasnit.

I když jsme dříve celkově vyjádřili odmítavý postoj k marxismu, a přidržujeme se názoru o jeho škodlivosti v moderních historických podmínkách, pokud se vrátíme do 19. století, je třeba marxismu přiznat i určitou vděčnost: v základě jeho filozofie ležela dialektická metoda. A při masovém šíření marxismu ve všech sociálních vrstvách jeho dialektický materialismus se stal historicky první metodologickou filozofií, filozofickou kulturou určenou pro celou společnost, a ne úzkému okruhu, uzurpujícího si veřejnou moc.

Všechny filozofické systémy a filozofická kultura mohou být přesunuty k jedné ze dvou tříd:

• Citačně-dogmatické, platné ve společnosti na principu: „vznikla otázka? – hledej citáty vhodné k události u zakladatelů a legitimních klasiků-pokračovatelů“. Takové jsou všechny církevní filozofie. A nejvíce rozvinutý a efektivní ve vztahu k určitým cílům ze všech citačně-dogmatických filozofií, pokrývajících určitou sociální skupinu jako celek, je starozákonně-talmudický systém judaismu, pod jehož nadvládou táhne existenci rabinát a jeho věřící;

• Metodologické, činné na jiném principu: „vznikla otázka? – osvoj si metodu, která umožní tobě samotnému dát odpověď na tuto a na jiné otázky v míře, jakou potřebuješ pro odpovědi ve svém životě..“

Řečené neznamená, že citačně-dogmatické filozofické kultury, všechny bez výjimky, jsou slabé metodologicky. I když existují i takové, ale v mnohých z nich jsou k osvojení metodologie poznání připuštěni jen vybraní ke vládnutí nad všemi ostatními. Příkladem zcela metodologicky vykastrovaných filozofických systémů jsou všechny filozofie křesťanských církví; příkladem filozofické kultury, kde je metodologie údělem vybraných, je starozákonně-talmudický judaismus.

K marxismu každý, kdo na něj narážel ve svém formativním období, když byl novinkou v kultuře společnosti, mohl přistupovat různě; buď v něm vidět dokonalou citačně-dogmatickou filozofii, po které nic být nemůže; nebo v něm viděl metodologickou filozofii, která žije svůj život v určité společnosti a uplatňuje na ni svůj vliv.

Stalinova práce „Anarchismus nebo socialismus?“, napsaná ve věku 29 let (r. 1907), završuje první svazek jeho sebraných spisů. Po krátkém úvodu do knihy, začíná kapitola, nazvaná „Dialektická metoda“. Za ní pokračují ještě dvě kapitoly: „Materialistická teorie“ a „Proletářský socialismus“.

Sám pořádek řazení kapitol jednoznačně ukazuje na to, že vyjadřovat názory na Přírodu a společnost mělo pro Stalina smysl až potom, jak bude vnesena jistota do pochopení těch metod poznání a pochopení probíhajícího, na jejichž základech jsou získávány názory na Přírodu a společnost. Tj. už tento, čistě formální, ukazatel nasvědčuje, že J. V. Stalin už v mladém věku se stavěl k marxismu jako k metodologickému světonázorovému systému, a ne jako k definitivnímu dogmatu, nepodléhajícímu přehodnocení.

V kapitole „Dialektická metoda“ o tom píše přímo:

„Dialektika říká, že ve světě není nic věčné, ve světě je vše dočasné a mění se, mění se příroda, mění se společnost, mění se mravy a zvyky, mění se chápání spravedlnosti, mění se sama pravda, - takže i ona odmítá jednou provždy zavedenou pravdu, viditelně odmítá i abstraktní/teoretické „dogmatické stavy, které se mohou učit jen nazpaměť, jakmile jsou zjeveny“ (viz. B. Engels, „Ludwig Feuerbach“), - J. V. Stalin, Práce, ř. 1, s. 304

Pochopitelně, že pokud si člověk už v mládí osvojil nějakou metodologickou kulturu, potom celý svůj život se v ní může jen zlepšovat a rozvíjet samu metodologickou kulturu. Ale marxismus není unikátní filozofický systém, ve kterém se vyskytuje zjevně vyjádřená metodologie. A všem metodologickým filozofickým kulturám, existujícím v jednom a tom samém Světě, není zatěžko se navzájem pochopit a dospět k vzájemně akceptovatelnému porozumění měnící se spolu s životem objektivní pravdy díky jednotě pro ně Objektivní reality, kterou poznávají a správně chápou; ale citačně-dogmatickým filozofiím se domluvit na společném chápání jednoho a toho samého jevu, je principiálně nemožné, v důsledku neshody dogmat jako takových, a tudíž i terminologického a symbolového aparátu, tato dogmata vyjadřujícího.

A hovoříme-li o podstatě, jsa nositelem vědomé metodologické filozofické kultury, Stalin nebyl marxistou už v mládí, protože očividně falešné pozice, zavedené do marxismu jeho zakladateli, byly pro něho sotva přibližným vyjádřením objektivní pravdy v dané historické epoše. V důsledku toho od zakladatelů zděděná úplnost a strukturální celistvost marxistického paradigmatu pro něj nic neznamenala.

Nicméně ti, kdo pochopil marxismus jako citačně-dogmatickou filozofii, včetně jeho pozice, že „marxismus není dogma, ale návod k jednání“, ale nevypěstoval si v sobě funkční metodologckou kulturu, vnímá J. V. Stalina jako vynikajícího opravdového marxistu nebo jako vynikajícího překrucovatele marxismu, v závislosti na tom, jak oni sami marxismus chápou. A skutečně J. V. stalin jim dal k takovému sebeklamu důvod: ale není třeba klamat toho, kdo se sám klame rád. Jde o to, že jako student teologického semináře, prošel dobrou školou v citačně-dogmatické filozofie: A dovednosti, záskané v této škole, používal celý život již od mladých let, což je vidět i v textu námi citované jeho práce „Socialismus nebo anarchie?“

Poněvadž Marx, Engls, Kautský, Plechanov, Lenin a jiní byli autoritami globálně marxistického významu nebo významu v mezích jimi vedených proudů marxismu, ale Stalin byl nositelem objektivně na marxismu nezávislé metodologické kultury, prošedší i školu citačně-dogmatické filozofie, byl schopen „podpírat“ svůj názor názorem uznávaných marxistických autorit, a stejně tak tyto autority rozprašovat, odhalovat nekonsistenci jejich názorů před svými čtenáři a posluchači. Zejména tato schopnost zahalit svůj názor do formy názoru autority a schopnost zdiskreditovat autoritu nebo toho, kdo autoritu předstírá, způsobená jeho metodologickou kulturou a dovednostmi citačně-dogmatické filosofické školy, a udělala ho v očích jedněch vynikajícím pokračovatelem díla Marxe, Engelse a Lenina, a v očích druhých vynikajícím překrucovatelem díla Marxe, Engelse, Lenina a Trockého.

A toto naše tvrzení je dokazatelné. Prokazatelné výsledkem Stalinovy společensko-politické činnosti.

„… naše výroba se zásadním způsobem liší od výroby zboží v kapitalismu“ („Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, Státní vydavatelství politické literatury, 1952, str. 18)

Tak to opravdu bylo, protože daňově-dotační mechanismus byl orientován na snížení cen podle míry růstu produktivity ve státním superkoncernu. A po této větě Stalin pokračuje:

„Kromě toho se domnívám, že je důležité odhodit i některé další představy, převzaté z Marxova „Kapitálu“, … uměle přilepené k našim socialistickým vztahům. Mám na mysli, mimochodem, takové pojmy, jako „základní“ a „nadbytečná“ práce, „základní“ a „nadbytečný“ produkt, „základní“ a „nadbytečný“ čas. (…)

Domnívám se, že naši ekonomové musí skončit s tímto rozporem mezi starými názory a novým stavem věcí v našem socialistickém státě, nahradit staré názory novými, odpovídajícími nové situaci.

Mohli jsme trpět toto rozpor do určité doby, ale nyní přišla doba, kdy musíme, nakonec, odstranit tento rozpor (tamtéž, str. 18, 19)

Pokud z politické ekonomie marxismu odeberete Stalinem zmíněné pojmy, tak z ní nic nezbyde, se všemi vyplývajícími z toho pro marxismus důsledky. Spolu s „nadbytečným produktem“ a ostatním zmizí přelud „nadhodnoty“, která údajně existuje a kterou si vykořisťovatelé přivlastňují, ale kterou Stalin zjevně nezmínil.

V podstatě Stalin přímo ukázal na metrologickou nesoudržnost marxistické ekonomie: všechny jím vyjmenované počáteční kategorie jsou nerozlišitelné v procesu praktické hospodářské činnosti. V důsledku toho se objektivně nedají změřit. Proto nemohou být zahrnuty do praktického účetnictví, ani na úrovni podniků, ani na úrovni státního plánu a státního statistického úřadu.

Problémy rozvoje socialismu v SSSR byly následkem marxismu, a Stalin na to přímo ukázal ve své závěti – „Ekonomických problémech socialismu v SSSR“; přičemž na to poukázal, aniž by opustil terminologii a pojmový aparát marxismu. Neřekl vše přímo, protože chápal, že na konci svého života by přímé vystoupení proti marxismu nebylo pochopeno a pochopitelně v davově-„elitární“ sovětské společnosti, jejíž mysl ještě stále spala nebo byla zaměstnaná hloupostmi v zajetí MRAK-sistické (slovní hříčka MPAK v RJ = temnota – pozn. před) dogmatiky a citátů.

Není si třeba myslet, že Stalin nechápal důsledky pro marxismus uskutečnění jím vyjádřeného návrhu, odhodit pojmy, převzaté z Marxova „Kapitálu“; tím více, nemohl nechápat, že revize marxismu, kterou nechal provést, se neomezuje jen na „Kapitál“: začne se s revizí marxismu – a metodologická kultura bude zbavena marxistických nesmyslů. Popírat to znamená trvat na tom, že Stalin byl slaboduchým, nechápajícím ani smysl svých slov (ale on nebyl mluvka a slova vážil), ani důsledky jejich ohlášení.

A Stalin se ve svém odpadlictví od marxismu neomezoval jen na politickou ekonomii. Když na začátku perestrojky bylo Leninovo jméno ještě posvátné, a boj se „stalinismem“ byl na samém vrcholu, jeden z „bojovníků“ za čistotu marxismu zdvihal proti Stalinovi následující obvinění: na stránkách svého vlastního exempláře Leninovy knihy „Materialismus a empiriokriticismus“ zanechal Stalin nějaké ironické poznámky.

Z úhlu pohledu ortodoxních marxistů (leninistů a trockistů) to je monstrózní ideologický zločin, pro který není žádná omluva. Ale z úhlu pohledu kultury svobodného rozvoje metodologie tyto ironické poznámky jsou dalším důkazem Stalinova zdravého rozumu, i když nepřímým, protože Stalinův žalobce neuvedl ve své publikaci ani fragmenty z „Materializmu a empiriokritiky“, které vyvolaly ironický postoj Stalina, ani jeho komentáře k nim.

A to není vše: v post-stalinském vydání Sebraných spisů V. I. Lenina (např. KSS 5 vyd. sv. 18) „Materialismus a empiriokritika“ je přítomen jen sám o sobě. Ale ve 3. vydání Prací V. I. Lenina (sv. 13, „Partizdat“, 1936), přetištěného beze změn z druhého revidovaného a doplněného vydání, jsou do příloh umístěné recenze a reakce protivníků V. I. Lenina na vydání této knihy v květnu 1909.

Všichni Leninovi oponenti, jejichž názory na tuto knihu byly uvedené v třetím vydání jeho Sebraných spisů, byli svého času známými figurami v ruském revolučním hnutí, sami hloubali a publikovali a, jsa sami intelektuálními lídry určité části revolucionářů, měli k této práci i jejímu autorovi výhrady jak k obsahu, tak k formě výkladu. Tedy ve Stalinově době člověk, studující marxisticko-leninskou filolozofii, se mohl seznámit i s pohledy kritiků V. I. Lenina, a protože jeho kritici se z daleka ne ve všem mýlili, vyjadřujíce svůj nesouhlas s Leninovými názory na filozofické problémy, to oni mohli vystřízlivět každého přemýšlivého komunistu-nefanatika z poklonkování modle V. I. Lenina. Po odstranění J. V. Stalina se v následných vydáních recenze a komentáře k „Materialismu a empiriokriticismu“ oponentů V. I. Lenina nevyskytovaly, aby oponenti nepřekáželi ve vytváření kultu neomylnosti „vůdce světového proletariátu“.

- pokračování-