25.4.2019

z knihy Základy sociologie 3

Hlava 11. Absence budoucnosti davo-„elitářství“ je objektivní danost

11.1. Sebevražedný předsudek¹

Rozbor tématiky hlavy 11 zahájíme dialogem postav z románu M. A. Bulgakova Mistr a Markétka.

«(…) „Tak tedy Marek Krysobijce, chladný a zapřisáhlý hrdlořez, jak vidím tak lidé, kteří,“ a prokurátor ukázal na Ješuovu znetvořenou tvář, „tě za tvoje kázání bili, lotři Dismas a Gestas, kteří se svými kumpány pobili čtyři vojáky, a nakonec i ten špinavý zrádce Jidáš - ti všichni jsou podle tebe dobří lidé?“

„Tak jest,“ přisvědčil vězeň.

„A nastoleno bude království pravdy?“

„Bude, vladaři,“ řekl přesvědčivě Ješua.

„To se nikdy nestane!“ (vyčlenili jsme tučně v citaci) zvolal náhle Pilát tak hrozivým hlasem, až se Ješua zapotácel. Stejně tak křičel Pilát před mnoha lety v Dívčím údolí na své vojáky: „Bijte je! Bijte je! Obr Krysobijce jim padl do rukou!“ Teď ještě zvýšil hlas, strhaný od rozkazování, a vykřikoval slova tak, aby je slyšeli až v zahradě: „Zločinec! Zločinec! Zločinec!“

A potom se už tišším hlasem zeptal:

„Ješuo Ha-Nocri, věříš v nějaké bohy?“

„Bůh je jen jeden,“ odpověděl Ješua, „a v toho věřím.²“

„Tak se k němu pomodli! Řádně se pomodli! Ačkoli...,“ tady hlas Pilátovi selhal, „stejně ti to nepomůže…»

V uvedeném úryvku jsme tučně vyčlenili téma, o kterém tak či onak velmi často diskutovali různí lidé v minulosti, a o kterém se diskutuje i v současnosti. A je třeba přiznat, že absolutní většina je jich solidárních s názorem Bulgakovova Piláta. I když někteří zastávají i „mírnější“ pozici než on, kterou je možné vyjádřit slovy z básně N. A. Někrasova (1821 – 1877) Železnice (1864):

«Je jen škoda, že té doby přenádherné / se již nedožiji já ani ty.»

Jenže to nejsou pouhá slova, neboť v odpovědi, projevující se i v jejich činech, na otázku o nevyhnutelnosti nastolení Království Božího na Zemi – Království Pravdy-Skutečnosti, ve kterém všichni budou žít svobodně a šťastně, desítky miliard lidí³ po tisíciletí zaujímají z životního hlediska „moudrý“, pragmaticky realistický postoj:

Jestliže Království Pravdy-Skutečnosti nebude nastoleno nikdy (nebo se to nestane za našeho života), je třeba se přizpůsobit stávajícímu řádu a pokusit se zaujmout co nejkomfortnější místo v té sociální organizaci, jaká tu historicky vznikla.

Jestliže by Království Pravdy-Skutečnosti nějakým zázrakem najednou bylo nastoleno navzdory principu «Bůh nemění to, co se děje s lidmi, dokud sami lidé nezmění to, co je v nich.»⁴ (tj. mravnost a mravně podmíněné chápání světa a etiky), jsou všichni tito lidé přesvědčeni, že by tomu byli upřímně rádi, a že by zcela určitě začali okamžitě žít spravedlivě a nikdy by normy spravedlnosti sami neporušovali. Dokud však Království Pravdy-Skutečnosti nastoleno nebylo, velice dobře je nám známo, jak se obvykle ospravedlňují:

My nejsme „takoví“, to doba je „taková“; Nemáme před ní kam utéci: „Dobu si nevybíráme, žijeme v ní a umíráme…“; Co já sám zmohu, jestliže všichni okolo žijí „tak“?

Vůbec se nezamýšlejí nad tím, že jestliže by se oni se svými mravy a etikou, chronologicky převládajícím⁵ typem struktury psychiky, se svým vnímáním a chápáním světa, které se staly podstatou jejich osobnosti najednou ocitli v Království Pravdy-Skutečnosti, bylo by nuceno nějakým způsobem se před nimi ochránit: neboť v opačném případě, aniž by změnili své mravy a etiku, svůj chronologicky převládající typ struktury psychiky, své vnímání a chápání světa, dopouštěli by se v jeho mezích lži a nespravedlnosti a proměnili by ho v peklo jak pro sebe samé, tak i pro okolní lidi, analogicky tomu, jako se to už stalo na Zemi v důsledku činnosti a nečinnosti mnohých pokolení lidí, kteří se od nich svou mravností, vnímáním a chápáním světa nijak nelišili.

Vůbec se nezamýšlejí nad tím, že tento svět je takový, jaký je především proto, že málokdo z nich, vidí-li nespravedlnost, přispívá k jejímu vykořenění svou mravní volbou a projevem své vůle v rámci Záměru.

A proto je Boží dopuštění ve vztahu k takovým lidem uplatňováno v souladu se vzorcem vyjádřeným Benjaminem Franklinem (1706-1790)⁶:

«Ti, kteří jsou připraveni vzdát se své svobody, aby tak získali dočasnou ochranu před nebezpečím, nezasluhují svobodu ani bezpečí.» (http://www.democracy.ru/quotes.php).

A tímto svým vztahem k životu desítky miliard lidí obnovují otrokářství ve vztahu k sobě samým a svým nejbližším potomkům z pokolení do pokolení, po dobu celé dohledné historické minulosti.

Nicméně v každé epoše existují ve všech společnostech lidé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že Království Pravdy-Skutečnosti, ve kterém budou všichni žít svobodně⁷ a šťastně, nevyhnutelně nastane. To znamená, že podle jejich názoru slova modlitby Otčenáš, Kristem předřečená: «Posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi» - nevyhnutelně v životě lidstva dojdou svého naplnění a vymýtí „moudrost“ a způsob života „pragmatiků-realistů“. Jinak řečeno, v jejich názoru se projevuje chiliasmus-millenarismus (viz kapitola 10.4) – „kacířství“ odsouzené k Vítězství: «A Bůh napsal: „Věru že zvítězím Já i poslové Moji!“» (Korán, 58:21 (20)). A mnozí z těch, kteří jsou o tom přesvědčeni, nesedí s rukama v klíně.

Tento staletí trvající konflikt „utopistů“ snílků-idealistů a „pragmatiků-realistů“ nás vede k otázkám:

1. Jaké jsou perspektivy lidstva za předpokladu, že životní „moudrý“ „pragmatismus-realismus“ přece jen zvítězí?

2. Je ve Světě něco takového, co netuší a nevědí „mudrlanti“ „pragmatici-realisti“ solidární s Bulgakovovým Pilátem, co však zároveň tuší ti, kteří jsou přesvědčeni o tom, že Shora bylo předurčeno (to znamená, že je objektivně nevyhnutelné) nastolení království Božího na Zemi v této epoše života lidstva?

3. Je schopný životní postoj „rozumného“ „pragmatismu-realismu“ vymýtit „utopismus“ snílků-idealistů a s konečnou platností nadobro zvítězit?

Odpovědi na třetí otázku bude věnována 4. část tohoto kurzu⁸. Pro začátek odpovíme na první otázku.

11.2. Životní postoj „rozumného“ „pragmatismu-realismu“ je cestou ke globálnímu fašismu

11.2.1. Předpoklady

Jak bylo předvedeno v kapitole 4.7, je lidský typ struktury psychiky diktaturou svědomí na základě víry Bohu (ne víry v Boha), tj. životem v dialogu s Bohem při uvědomělém plnění mise v rámci Božího Záměru.

Takže postoj Piláta «Království Pravdy nikdy nastoleno nebude» a „mírnější“ postoj «Je jen škoda, že té doby přenádherné / se již nedožiji já ani ty» vyjadřují již dokonané odmítnutí jedince řídit se ve svém životě – ve všech případech bez výjimky – svědomím, a také jeho nevíru Bohu, který – nejednou – slíbil lidem život v království Pravdy-Skutečnosti, jež si však musí vybudovat oni sami pod Božím vedením.

V podstatě jsou oba výše zmíněné životní postoje „rozumného“ „pragmatika-realisty“ jeho odmítnutím využít možnost stát se člověkem, která je mu darována Shora po dobu celého jeho pozemského života.

Ale jak bylo předvedeno v kapitole 8.7, nezávisle na tom, zda si tuto skutečnost sami fašisté uvědomují či ne, je fašismus účelný právě v tom smyslu, že znemožňuje každému jedinci dosáhnout kvalit člověka – stát se nositelem lidského typu struktury psychiky.

Ve své podstatě je tento cíl „mystický“ a vychází z mimosociálních zdrojů. V hranicích společnosti se cílem fašismu zdá být touha po moci uplatňovaná klanově-oligarchickými skupinami v zájmu dosažení jejich parazitické nadvlády nad společností. Tyto skupiny mohou být zosobněny dědičnými nebo střídajícími se „lídry“, „národními lídry“, „veleknězi“, „imámy“, osobami vyzvedávanými jako „svědomí národa“ apod. Fašismus je ideologicky všežravý, a proto může své cíle maskovat jakýmikoliv ideologiemi a to včetně takových, jejichž podstata je pravověrná.

Proto životní postoj „rozumného“ „pragmatismu-realismu“ vytváří předpoklady k fašizaci společnosti a to i v globálním měřítku.

11.2.2. „Okamžitá“ fašizace

Když se řeč stočí na hrozbu vzniku fašistického režimu v té či oné společnosti, většina lidí přemýšlí v šablonách (a ne poznávacím a tvůrčím způsobem – dialekticky, jak by měli), a kompiluje nějaký scénář vzniku fašismu vycházejíc z těch či oněch historických příkladů vzniku fašistických teroristických diktatur v minulosti. Potom takto sestavený scénář při porovnání s konkrétně vzniklými politickými okolnostmi v té či oné společnosti vyhodnocuje jako reálně hrozící, uskutečnitelný nebo neuskutečnitelný. A platí to jak pro přívržence fašismu, tak i pro antifašisty.

Při takovémto přístupu historické příklady zformování fašistických režimů v tom smyslu, jak podstatu fašismu definují akademické publikace⁹, vyvolávají myšlenky na skupinu zakonspirovaných spiklenců v tajných službách a ozbrojených silách, nebo na politickou – svou podstatou fašistickou – stranu, na vládychtivé maniaky stojící v čele těchto spiknutí a stran, kteří potom určí den a hodinu „X“, kdy bude proveden státní převrat (nebo kdy strana oficiálně zvítězí v „demokratických volbách“), a poté hned začnou s „utlačováním a zastrašováním“ společnosti podle svého reálného založení a cílů nejvyšší fašistické „elity“, halíce přitom realizovanou politiku do nějaké veřejné ideologie pro dav, kterou akademické publikace a kritici režimu nazývají „populismem“ a „demagogií“.

V případě realizace scénáře tohoto druhu a uchvácení státní moci skupinou spiklenců nebo fašistickou (svým založením a etikou) stranou (politickou mafií¹⁰) může být taková fašizace nazvaná „okamžitou“. I když je nesporné, že po uchvácení státní moci lídry fašistického hnutí bude potřebná ještě celkem dlouhá doba na to, aby se existence společnosti pod jejich nadvládou stabilizovala a objevily se v ní tendence k více či méně stabilní obnově fašismu v návaznosti pokolení v „automatickém režimu“ (jako je tomu dnes v Severní Koreji¹¹).

A právě v této době, kdy se režim snaží o stabilizaci svého postavení, také dochází k největšímu počtu násilných aktů a bezpráví, které bývají nazývány „hrůzami fašismu“¹². Jestliže se režimu povede dosáhnout stabilizace¹³, přestanou být politické represe prováděny masově, takže je potom režim může označovat za obyčejnou trestnou činnost, nebo za ojedinělé projevy „antisociální činnosti osamocených odrodilců“.

Ve své většině fašisté různého druhu sní právě o takové „okamžité“ fašizaci a pracují na její realizaci a antifašisté (reální i domnělí¹⁴) se zase právě jí obávají a pokoušejí se jí předejít a čelit¹⁵.

Jenže recepty formování fašistického režimu a recepty, jak tomu čelit, odhalované na základě šablonovitého myšlení výše popsanou metodou, nebudou mít kvalitu univerzálních receptů, neboť nevycházejí z podstaty jevu fašismu a jeho cílů ve smyslu definovaném v kapitole 8.7 tohoto kurzu, ale z reálných nebo domnělých projevů jeho podstaty za těch či oněch konkrétních historicko-politických okolností. Kromě toho se může ukázat, že kvůli své neuniverzálnosti nebudou recepty takovéhoto druhu (jak popisující formování fašismu, tak i boj s ním) funkční za reálně vznikajících společensko-politických okolností lišících se od těch, na jejichž základě byly vypracovány.

Co se týče nefunkčnosti receptů zaměřených na popis vzniku fašismu, tak to ještě není úplný kámen úrazu; ale co se týče neadekvátnosti a nefunkčnosti antifašistů, tak to je ve většině případů faktorem napomáhajícím úspěchu fašizace společnosti, čemuž se staly příkladem okolnosti uchvácení státní moci v Německu loutkovodiči ovládajícími Hitlera a v SSSR zase loutkovodiči ovládajícími Jelcinovu kliku¹⁶.

Abyste však pochopili, co ve skutečnosti probíhá při procesu fašizace společnosti a zda může být fašizace provedena NEPOZOROVANĚ (bez hrozivých halasných efektů) formou dlouhodobého procesu a bez „okamžitých“ scénářů, a jak taková fašizace může být realizována prakticky, musíte si povšimnout řady okolností a spojit si je s historicky vzniklými konkrétními reáliemi té či oné společnosti, neboť tím se bojovníci s fašismem – ať už reálným či domnělým – obvykle nezatěžují.

11.2.3. Spravedlnost nebo nespravedlnost?

Zaprvé jak fašisté, tak i antifašisté (ze kterých mnozí jsou také fašisté, jenom se jedná o stoupence fašismu na jiných ideových základech) ve své většině apelují na lidský smysl pro spravedlnost. Přitom však jedni ani druzí nechápou Shora předurčené cíle společensko-historického rozvoje, jeho hybné síly a algoritmiku.

Historická praxe dokládá, že:

(pokračování k knize)

poznámky