Zajímavé čtení od chartistky, která to už dávno pochopila - kdy to pochopíme i my ???

26.03.2015 09:58

 

Názory na současnost disidentky a chartistky, spisovatelky Lenky
Procházkové. To by měla být povinná četba na školách všech stupňů.

 

Lenka Prochazkova interview, Parlamentní listy.
 

Zrovna ode mě to asi zní divně, ale musím říct, že život
v normalizaci nebyl tak šedivý, stísněný a uniformní,
jak se dnes píše v učebnicích. Byl v něm prostor pro
soudržnost a lidskou slušnost. (...)

Lidem, kteří v dětství či mládí prožili Mnichov a pak
válku, nelze vyčítat, že po osvobození vstupovali do
KSČ, protože cítili vděčnost k vojákům Rudé armády,
kterých u nás padlo víc než sto třicet tisíc. Proto v
roce 1946 dostali v Čechách komunisté tolik hlasů.

Komunismus byl v té poválečné době opravdu vnímán jako
nadějný směr plný energie. (...) Občas jsem zvaná na
přednášky, a tak vím, že ani mnozí vysokoškoláci dnes
neznají základní fakta z novodobých dějin své země,
natož z dějin světových.

Komunistické školství sice taky přechylovalo dějiny k
obrazu svému, ale kam se hrabalo na dnešní
mystifikátory. Když jsem koncem šedesátých let
dospívala, patřilo naše školství k nejlepším na světě a
umění bylo taky na vrcholu. Dnes se filmy z této zlaté
éry pouštějí v televizi v noci, aby se těch pár bdících
pamětníků nažralo a stádo spících zůstalo nedotčeno
srovnáváním. Říká se, že malý národ může být velký jen
svou kulturou a vzdělaností. Pokud na tuto tradici
zapomene, jakým tmelem bude držet pohromadě? Televizními
seriály?

Připadá mi, že už zase žijeme v kleci přikryté hadrem.
Naštěstí i dnes mnozí, a je jich čím dál víc, hledají
škvíry v té celtě. Těmi škvírami je internet. (...)
Nedávno jsem v nějakém článku na internetu četla věštbu,
že česká státnost po sto letech skončí.

Opravdu se zdá, že vývoj k tomu směřuje. Rozdělení
republiky byl první krok. Předávání majetků a půdy
církvi a šlechtě, které je popřením smyslu Masarykovy
pozemkové reformy, už proběhlo. Samostatná zahraniční
politika neexistuje, pouze prezident se snaží něco
dělat Pro národní zájmy.

A média ho za to cupují. Devastace školství pokračuje. O
průmyslu, zemědělství, zdravotnictví a sociální politice
už ani nebudu mluvit. Co ještě zbývá k dovršení? Zrušit
Benešovy dekrety a uzavřít konkordát s Vatikánem... .

Na toto sepětí minulosti a přítomnosti s budoucností je
dnes embargo. Chováme se, jako bychom žili v bezčasí. A
zatím se čas nachyluje. Obranné mechanismy, mezi které
patří například instinkt, pozvolna mizí, když jsou
atakovány nepřetržitým proudem informací. Většina těch
informací má jepičí životnost a nulovou výpovědní hodnotu. 
Přesto si namlouváme, že jsme in Náš mozek je ale stvořen pro
jiné programy, než je vnější masáž. (...)

Většina lidí si v roce 1989 nepředstavovala, že změna
režimu se zvrhne do kapitalismu, který notabene
nedodržuje ani vlastní pravidla. Mnozí doufali, že
navážeme na ideály obrodného procesu. Že bude svoboda
tisku, že se otevřou možnosti drobného podnikání a
soukromého zemědělství, ale že velké podniky zůstanou
státu. Jistě si nepředstavovali, že prodáme i vodu
zahraničním firmám a že část polí a lesů věnujeme
církvi. Možná, kdyby se v prosinci 1989 stal prezidentem
Dubček, mohla ta naděje a semknutí mít delší trvání. Tím
by se zpomalil a snad ani neprosadil ahistorický návrat
ke kapitalismu. Republika by se asi nerozpadla. Jenže
Dubček se kandidatury vzdal na naléhání Havla. Bylo mu
totiž vysvětleno, že pouze osobnost Havla může být
zárukou, že se stát udrží celistvý (...)

Dubček se nesměl stát ani prezidentem Slovenska. Byl
symbolem něčeho, co mělo být pohřbeno, protože mocní
tohoto světa měli jiné plány. Jakou roli v těch plánech
sehrál Havel, můžeme pouze odhadovat. Z jeho skutků je
ale zřejmé, že se necítil být hercem, ale tvůrcem.
Myslím, že tato iluze mu vydržela až do smrti. Jako
spisovatelce mi Dubčekova postava připadá tragičtější.(...)

Máme, co jsme nechtěli. Žijeme ze dne na den a ve 
strachu, co bude zítra. A zítra může být i válka. 

Ekonomové se obávají, že je neodvratná. Zbrojařské
koncerny v to doufají. Tentokrát už Rusko ale nebude
Evropu zachraňovat. Tak se probuďme, je za minutu
dvanáct!