Mnichovské spiknutí – historická skutečnost a současné hodnocení (3)

předchozí část zde

Jak bylo uvedeno výše, při rozhodování o přijetí západního ultimáta 21. září bylo vedení ČSR motivováno zejména „nejednoznačností“ sovětského postoje. Stejné argumenty byly uvedeny v odůvodnění rozhodnutí přijatého dne 30. září. Beneš je obhajoval i později. Kancléř prezidenta J. Smutný sděluje Benešovy výroky vztahující se k červenci 1943: „Rusové nikdy nevyjádřili svůj konečný názor, oni se jen zdvořile usmívali … Chovali se tak ve vztahu k nám během Mnichova, nikdy nic neříkali jasně, nikdy nic nechtěli podepsat … Nikdy o tom nebudu mluvit otevřeně , ale faktem je, že Rusové nám v roce 1938 nikdy neřekli, že nám přijdou na pomoc „[41]. Tato argumentace se používá i v moderní historiografii.

V této souvislosti se nekriticky využívají výroky vyslance ČSR Z. Fierlingera, které učinil v rozhovoru s Aleksandrovským dne 17. února 1939, (v této době byl již sovětský zplnomocněný představitel ze svého postu odvolán). Fierlinger ospravedlňoval kroky své vlády a řekl: „Co se týče československých nálad před podzimními událostmi a Mnichovem, katastrofálně velkou roli sehrálo to, jak byl v Moskvě přijat náčelník vojenského letectva, generál J. Fajfr, a zejména také velitel dělostřelectva, generál Netík. Byli údajně zoufalí, zvláště Netík, neboť ani jednou nepocítili nějakou touhu začít s rozpracováním s otázek „i kdyby jenom kvůli teoretickému případu poskytnutí pomoci Československu spolu s Francií“. Fajfr „se vnucoval“ s podobnými rozhovory, ale byl jen poslouchán. Netík byl naprosto zklamán, zejména po rozhovoru se Šapošnikovem a odjel s přesvědčením, že SSSR nemá v úmyslu pomoci za žádných okolností“ [42].
Odhlédneme-li od problému důvěryhodnosti tohoto svědectví, můžeme podotknout, že z toho vyplývá, že oba českoslovenští vojenští velitelé se vydali na konci srpna 1938 do Moskvy a neměli zjevně mandát na přijetí ze své strany jakýchkoli vojenských závazků a na druhé straně diskuze o „teoretických“ otázkách zase nevyhovovala sovětské straně. Kromě toho, protože diskuse měla být „společně s Francií“, tak to vyžadovalo účast francouzských vojenských zástupců. Dříve předložený sovětský návrh na trojstranné konzultace na úrovni generálních štábů byl ponechán bez odpovědi a, přičemž jak známo, ze strany ČSR tato iniciativa také nebyla podporována. Za těchto podmínek nebyla možná konkrétní vojenská ujednání mezi SSSR a ČSR a proto ani nemělo smysl o tom vyjednávat.

Situace byla úplně odlišná, když se objevily náznaky, že vláda ČSR směřuje k odporu proti hitlerovské agresi a když odmítala kapitulaci před anglo-francouzským diktátem ( řeč šla o krátkém období mezi 24. a 30. zářím od vyhlášení mobilizace do přijetí mnichovských podmínek ). Tak vzpomíná ten samý J. Fajfr na vojenskou spolupráci se SSSR (toto je výňatek z jeho výpovědi z roku 1946 v procesu proti hlavě pomnichovské československé vlády Beranovi, která byla uchována v československém archivu): „Když jsme přijeli v souvislosti s mobilizací v září 1938 na Moravu se štábem, letěl sem náměstek velitele sovětských vzdušných sil a vedl se mnou jednání o tom, že SSSR je připraven posílit naše letectvo o 700 letadel s posádkami. Bez zdráhání jsme přijali tuto nabídku a určili, která letiště budou mít k dispozici a generál Vicherek s ním obletěl letiště a pozice protivzdušné obrany. “ Sovětská letadla měla být umístěna ve Spišské Nové Vsi, Slijači a na dalších letištích na Slovensku [43].

S.I. Prasolov, který předložil tento dokument ve své studii, podrobně zkoumá otázku možnosti využití území zemí sousedících se SSSR a ČSR pro průlet sovětských letadel a průchod částí Rudé armády. Pokud postoj polských orgánů byl čistě negativní, postoj Rumunska nebyl tak jednoznačný. Je třeba říci, že argumenty o možnosti vojenské spolupráce mezi Moskvou a Prahou a o vytvoření a použití rumunského koridoru vyvolávají v poslední době tvrdou diskusi. V.V. Marjina se zmiňuje o sporu mezi německým historikem ( českého původu ) Ivanem Pfaffem, který hovoří o dopisu rumunského ministra zahraničí N. Petrescu-Comnena Litvinovovi ze dne 24. září 1938, kde Petrescu-Comnen vyjadřoval souhlas se vpuštěním sovětských vojsk přes rumunské území, a mezi českým historikem žijícím v USA ( poznámka: v 90.letech vyučoval také na Masarykově univerzitě v Brně, Karlově Univerzitě v Praze ) Milanem Haunerem, který označil tento dokument za falešný [44].
Existují však další důkazy, které mluví o možnostech řešení otázky průchodu sovětských vojsk na pomoc Československu (jsou zmíněny ve výše zmíněném díle I. Prasolova).
Jediná věc, která byla od Prahy vyžadována, bylo jasně a jednoznačně požádat Moskvu o pomoc. To se nestalo. Mimochodem, když se Beneš snažil vysvětlit své odmítnutí přijmout sovětskou pomoc přímo sovětským partnerům, nikdy se neodvolával na „nejasnost“ sovětské politiky nebo na fyzickou nemožnost sovětsko-československé vojenské spolupráce. Jsou známy dva případy diskuse o tomto problému – s V.M. Molotovem během jeho návštěvy ve Velké Británii dne 9. června 1942, a také s J.V. Stalinem a K.E. Vorošilovem 11. prosince 1943 po podepsání sovětsko-československé smlouvy o přátelství a poválečné spolupráci. Během prvního rozhovoru Beneš použil analogii svého rozhodnutí vzdát se vojenského odporu vůči Hitlerovi a rozhodnutí sovětského vedení jít do dohody o neútočení s Německem v srpnu 1939. Podle zápisu rozhovoru řekl: „Proč jsem nechtěl, abychom jen my spolu s nimi (tedy se sovětským spojencem – pozn. autora A.F.) začali válku v roce 1938, řekl, že problém byl stejný jako v roce 1939; Západ nás zradil a mohl v roce 1938 vyvolat prostřednictvím konfliktu mezi námi a Německem válku proti Sovětskému svazu. Musel jsem tomu předejít za každou cenu, protože už v roce 1938 jsem si byl jist, že válka začne a že by to měla být válka proti Německu na dvou frontách. Jinak nemohla být vyhrána. Molotov s tím jasně souhlasil. „[45] V sovětském zápisu rozhovoru tento fragment rozhovoru chybí [46]. Je zřejmé, že sovětský kolega nechtěl vést polemiku s Benešem, který tehdy byl spojencem SSSR v protihitlerovské koalici. Dá se také pochybovat, že by se „jasně shodl“ s pasováním Beneše na roli téměř spasitele světa. Analogie Mnichova se smlouvou z roku 1939 je velmi umělá: Sovětský svaz přistoupil k dohodě kvůli neochotě západních mocností spolupracovat a československé vedení kapitulovalo, i přes ochotu sovětské strany poskytnout Československu jakoukoli, i vojenskou, pomoc.

Obsah druhého rozhovoru je známý ze záznamu J. Smutného: „Stalin začal hovořit o Mnichovu a napadl Beneše (otázkou), proč jsme v září 1938 nebojovali. Dr. Beneš byl trochu překvapen, ale s úsměvem se snažil vysvětlit, co znamenal Mnichov … Stalin použil mnichovské intermezzo (v rozhovoru), aby pochválil československou armádu. Pomohl mu Vorošilov. Vaše armáda, řekl, byla lepší než polská, byla nejlepší ve střední Evropě. Stalin dodal, ale vy jste se nás báli. Tím chtěl říct: báli jste se bolševiků. Beneš odvětil: kdybychom se vás báli, tak bych tu dnes nebyl. Vysvětlil Stalinovi, proč jsme nezačali válku. Chtěl válku, ale válku na dvou frontách. Válka výhradně s vaší, ruskou, pomocí by byla válkou pouze na jedné frontě, zbytek Evropy by jen pasivně asistoval a dokonce možná pomáhal i Německu. Stalin a Vorošilov naslouchali s ironickým pošklebkem, který naznačoval, že na to mají jiný názor. “ Je zřejmé, že výhrady sovětských partnerů vyvolala Benešova teze, která nebyla přímo vyřčena, ale dala se vyrozumět,  a sice, že ani spojené síly SSSR a ČSR  nemohly v roce 1938 čelit wehrmachtu. Proto narážkami pozvali československé hosty, aby se podívali na film, kde byla demonstrována síla Rudé armády té doby. Smutný pokračoval ve svém zápisu tím, že zopakoval Benešovy výroky po návratu do Londýna, podle kterých „každý zůstal při svém“ [47].
 
Nové údaje o strategickém rozmístění sovětských ozbrojených sil v předvečer Mnichova potvrzují opodstatněnost pohledu na možnost ozbrojeného odporu proti Hitlerovi [48]. Navíc  už dávno byl ozvučen předpoklad, že kdyby měl führer před sebou perspektivu  spojení vojenského potenciálu SSSR a ČSR,  sotva  by se rozhodl pro agresi [49].
 
Důsledky Mnichovské dohody přinesly Československu ztrátu 38%  území, kde se nacházela hlavní obranná opevnění a hlavní průmyslová centra včetně obranného komplexu. Demografické ztráty byly také velké: kromě německého obyvatelstva zůstalo na  odtrženém území  podle různých odhadů  500 až 750 tisíc Čechů. Více než 100 tisíc etnických Čechů a asi 30 tisíc etnických Němců uprchlo před hitlerovskými agresory. Asi 2 tisíce  Němců-antifašistů ze sudetské oblasti bylo posláno do koncentračního tábora Dachau. Jak německý historik Jürgen Zarusky poznamenal s hořkou ironií: pro ně heslo „Heim ins Reich“ – „domů do říše“ získalo specifické, spíše cynické vyznění“ [50]. Mnichov vytvořil pro Hitlera ideální podmínky pro zasahovaní do vnitřních záležitostí Československého státu, který se stal prakticky bezbranným.  Konkrétně, Berlín předložil  ultimativní požadavek, aby prezident opustil své místo, s náznakem, že splnění tohoto požadavku sníží objem územních nároků Německa. V důsledku toho Beneš 5. října odstoupil  a 22. října opustil zemi a nejprve  se zastavil v Londýně (kde se dočkal spíše chladného přijetí) a pak odjel do Spojených států.  Žádné územní ústupky z německé strany však nenásledovaly - Češi byli prostě oklamáni. Po volbách, které se konaly 30. listopadu, post prezidenta obsadil 66 letý profesor práva E. Hácha, který předtím působil jako předseda Nejvyššího soudu. Ministrem zahraničních věcí se stal F. Chvalkovský, postava, která se dlouhodobě prezentovala jako  zastánce pro-německé orientace. Byl nastolen kurz omezení občanských práv a svobod. Sovětské velvyslanectví bylo podrobeno tvrdé policejní kontrole, v tisku se rozběhla protisovětská kampaň, během které byl ozvučován zejména požadavek na oficiální vypovězení sovětsko-československé smlouvy z roku 1935. V rozhovoru s Aleksandrovským dne 22. října Chvalkovský popřel, že jeho vláda měla takový záměr. Současně odmítl žádost sovětské vlády týkající se možnosti začlenění SSSR mezi ručitelské státy nových  hranic Česko-Slovenska ( nový název státu byl s pomlčkou, čímž se zdůraznilo poskytnutí autonomie Slovenska ).

V Mnichově bylo také předem dohodnuto odtržení území Československa na jeho jižních hranicích. Pražským orgánům bylo nařízeno vyřešit takzvanou „maďarskou otázku“ – a to buď cestou dohody s maďarskou vládou  nebo cestou arbitrážního rozhodnutí  států, které podepsaly Mnichovskou dohodu. Fakticky však rozhodnutí bylo přijato výlučně ministry zahraničí Německa a Itálie na schůzce ve Vídni 2. listopadu 1938 ( tzv. První vídeňská arbitráž ). Podle podmínek arbitráže bylo Maďarsku předáno  území s celkovou rozlohou 11 927 km2 s počtem obyvatel přes 1 milión : oblasti jižního Slovenska (cca 10 tis. km2) a jihozápadní oblasti Zakarpatské Ukrajiny (cca 2 tis. km2). Velká Británie a Francie neprotestovaly proti tomuto rozhodnutí, které znamenalo další narušení Versailleské smlouvy. Navíc 6. prosince 1938 Francie uzavřela s Německem smlouvu, která ve skutečnosti znamenala definitivní odmítnutí myšlenky kolektivní bezpečnosti (dříve, těsně před odletem z Mnichova,  podobný dokument  podepsal s Hitlerem  Chamberlain).

Vyvrcholením Mnichovského přerozdělení evropského status quo byly události v březnu 1939. 11.března dorazil na zasedání autonomní vlády Slovenska nacistický říšský místodržící Rakouska (přejmenovaného po anšlusu na „Ostmark“) Arthur Seyß-Inquart  a požadoval vyhlásit „nezávislost“ Slovenského státu, což  se stalo o tři dny později (14. března) [51]. Svou „nezávislost“ vyhlásili pro-fašističtí politici Zakarpatské Ukrajiny. V tehdejším mezinárodním tisku probíhala aktivní spekulativní kampaň v souvislosti s aktivitami ukrajinských nacionalistů na území Zakarpatské Ukrajiny: myšlenky „osvobozeneckého tažení“ se rozšířily z jejího území na sovětskou Ukrajinu. V Berlíně se však v tomto okamžiku rozhodli  nezhoršovat německo-sovětské vztahy a předali celé území Zakarpatské Ukrajiny Maďarsku. Slovensko se stalo satelitem Německa a to, co zůstalo z bývalého Československého státu, zbavili suverenity a proměnili na „protektorát Čechy a Morava“. Vstup wehrmachtu do Prahy 15. března 1939 znamenal definitivní krach Versailleské mírové smlouvy a byl tvrdým verdiktem mnichovské politice shovívavosti k hitlerovské agresí.

Doktor historických věd,  profesor RGGU
Aleksej Mitrofanovič Filitov

[1] Kershaw I. Hitler. 1936–1945: Nemesis. London, 2000. str.. 49.
[2] Документы и материалы кануна Второй мировой войны, 1937–1939. Т. 1. М., 1981. С.27, 30.
    Dokumenty a materiály  z předvečera druhé světové války 1937–1939. sv. 1. М., 1981. str. 27, 30.
[3] Kershaw I. Hitler. str.. 51.
[4] Kretinin S.V. «Единый фронт между красным и черным»? К вопросу о контактах между немецкими правоконсервативными силами и судето-немецкими социал-демократами в 1937–1938 гг. // Консерватизм в России и мире / Отв. ред. А.Ю. Минаков. Ч. 3. Воронеж, 
    2004. str.. 107–119.
    Kretinin S.V. „Jednotná fronta mezi rudou a černou“? K otázce kontaktů mezi německými pravicovými konzervativními silami a sudeto-německými sociálními demokraty v letech 1937-1938. // Konzervatismus v Rusku a ve světě / odp. red. A.J. Minakov. Č.3.. Voronež,
    2004, str. 107-119.
[5] Гoмруль (angl. Home Rule – „samospráva“) – hnutí za autonomii Irska na přelomu 19. a 20. století. Předpokládalo vlastní parlament a samosprávní orgány při zachování britské suverenity nad ostrovem, což je status podobný statusu dominia.
[6] Robbins K. Konrad Henlein, the Sudeten Question and British Foreign Policy // Historical Journal. 1969. No. 4. str. 674–692.
[7] Kershaw I. Hitler. str.. 46.
[8] Kershaw I. Hitler. str. 112.
[9] Документы и материалы кануна Второй мировой войны, 1937–1939. Т. 1. С. 89.
     Dokumenty a materiály  z předvečera druhé světové války 1937–1939. Sv. 1. str. 89.
[10] Tamtéž. str.. 91.
[11] The Meaning of Munich Fifty Years Later / Ed. by K.N. Jensen and D. Wurmser; United States Institute of Peace. Wah., 1990. S. 53.
[12] Wark W.K. British Intelligence on the German Air Force and Aircraft Industry, 1938-1939 // Historical Journal. 1987. No. 2. S. 627–648.
[13] Документы и материалы кануна Второй мировой войны, 1937–1939. Т. 1. С. 249–250. (Беседа состоялась 19 октября 1938 г.).
       Dokumenty a materiály  z předvečera druhé světové války 1937–1939. Sv. 1. str. 89., sv. 1. str. 249–250. (Rozhovor proběhl 19 října 1938).  http://militera.lib.ru/docs/0/pdf/kanun1.pdf
[14] См.: Десятсков С.С.  Уайтхолл – инициатор мюнхенской политики // Мюнхен – преддверие войны (Исторические очерки). М., 1988.С. 20. 
viz :Desjatskov S.S. Whitehall -  iniciátor mnichovské politiky // Mnichov – předvečer války (historické eseje). M., 1988.str. 20. 
[15] Tamtéž. str.40.
[16] Známý americký pilot Ch. Lindberg, který měl pro-fašistické názory, krátce předtím navštívil Německo,  byl považován za odborníka v hodnocení jeho (němec. ) vojenského potenciálu.
[17] Wheeler-Bennet J. Munich: Prologue to Tragedy. London, 1963. str. 99.
[18] Ministerstvo zahraničí Velké Británie
[19] Faber D. Munich. The 1938 Appeasement Crisis. London, 2009. str. 161.
[20] Документы и материалы по истории советско-чехословацких отношений. Т. 3. М., 1978. С. 405–406.
       Dokumenty a materiály o historii sovětsko-československých vztahů. sv. 3. М., 1978. str. 405–406.
[21] Марьина В.В. Второй президент Чехословакии Эдвард Бенеш: Политик и человек. С. 191.
Marjina V.V. Druhý prezident Československa  Edvard Beneš: Politik a člověk ) М., 2013. S. 191.
[22] Документы и материалы кануна Второй мировой войны, 1937–1939. Т. 1. С. 90
       Dokumenty a materiály  z předvečera druhé světové války, 1937–1939. sv. 1. str. 90.
[23] Марьина В.В. Указ. соч.  Marjina V.V. Výnos  cit. str. 189–191.
[24] Faber D. Munich. The 1938 Appeasement Crisis. str. 244–245.
[25] Od 5. do 12. září 1938 se v Norimberku konal další,10. sjezd NSDAP. V československém Aussigu (český název je Ústí nad Labem) plánovali henleinovci uspořádat vlastní sjezd
[26] Röhr W. September 1938. Die Sudetendeutsche Partei und ihr Freikorps. [Bulletin für Faschismus und Weltkriegsforschung. příloha 7]. Berlin, 2008. str. 63–65, 70, 83.
[27] Марьина В.В. Указ. соч. С. 211      Marjina V.V. Výnos  cit. str. 211.
[28] Жерко Ст. Польша и судетский кризис 1938 г. // Мюнхенское соглашение 1938 года: История и современность (Материалы международной научной конференции. Москва, 15–16 октября 2008 г.) / Ред. Н.С. Лебедева, М. Волос. М., 2009. С. 171.
      Żerko St. Polsko a sudetská krize 1938 г. // Mnichovská dohoda 1938 : Historie a současnost (Materiály mezinárodní vědecké konference. Moskva, 15–16 října 2008 г.) / Red. Н.С. Lebedeva, М. Volos. М., 2009. str. 171.
[29] Tamtéž S. 172–173.
[30] Podle jiných zdrojů tvořili Poláci pouze 36% obyvatel této oblasti.
[31] Жерко Ст. Указ. соч. С. 174         .Żerko St. Výnos. cit.. S. 174.
[32] Tamtéž S. 177–178.
[33] Tamtéž S.  189.
[34] Документы внешней политики СССР. Т. 18. С. 396.
      Dokumenty zahraniční politiky SSSR. svazek 18., S.396.
 http://militera.lib.ru/docs/da/dvp/18/index.html
[35] См.: Христофоров В.С. Мюнхенское соглашение – пролог Второй мировой войны (по архивным материалам ФСБ России) // Новая и новейшая история. 2009. № 1. С. 29.
Viz:  Christoforov V.S. Mnichovská dohoda - prolog druhé světové války (z archivních materiálů FSB Ruska) // Nová a nedávné historie. 2009. № 1, № 1. str. 29.
[36] Случ C.З. Советский Союз и чехословацкий кризис 1938 г.: Некоторые аспекты политики невмешательства // Мюнхенское соглашение 1938 года: История и современность. С. 125.
Sluč Z.W. Sovětský svaz a československá krize 1938: Některé aspekty  politiky nevměšování // Mnichovská dohoda  1938: Minulost a současnost. str. 125.
[37] Tamtéž. str. 124.
[38] Цит. по: Карлей М.Дж. «Только СССР имеет… чистые руки»: Советский Союз, коллективная безопасность в Европе и судьба Чехословакии // Новая и новейшая история. 2012. №.1. С. 67.
Cit,: Carley M.J. „Pouze SSSR má … čisté ruce“: Sovětský svaz, kolektivní bezpečnost v Evropě a osud Československa // Nová a nedávná historie. 2012. №.1 str. 67
[39] Новые документы по истории Мюнхена. М., 1958. С. 90.
      Nové dokumenty o historii Mnichova М., 1958. str.. 90.
[40] Прасолов С.И. Советский Союз и Чехословакия в 1938 г. // Мюнхен – преддверие войны (Исторические очерки) / Отв. ред. В.Волков. М., 1988. С. 62, 91. 
      Prasolov S.I.  Sovětský Svaz a Československo v r. 1938 // Mnichov – předvečer války (Historické črty  / odp red. V.K Volkov. М., 1988. str.62, 91.
[41] См.: Марьина В.В. Указ. соч. С. 244.      viz : Marjina V.V. Výnos , str. 244
[42] Tamtéž. str. 244.
[43] Прасолов С.И. Указ. соч. С. 68–69.   Prasolov S.I. Výnos str- 68-69
[44] Марьина В.В. Указ. соч. С. 254.     Marjina V.V. Výnos , str. 254
[45] Tamtéž. str. 243.
[46] См.: Ржешевский О.А. Война и дипломатия: Документы, комментарии (1941–1942). М., 1997. С. 260–262.
       Viz:  Rzeševský O.A.  Válka a diplomacie: Dokumenty, komentáře (1941-1942). M., 1997, str. 260-262.
[47] Марьина В.В. Указ. соч. С. 241–242.   Marjina V.V. Výnos , str.241-242
[48] См. в частности: Мельтюхов М.И. Красная Армия в условиях нарастания международного кризиса 1938–1939 гг. // Мюнхенское соглашение 1938 года: История и современность. C. 217–252.
      Viz zejména: Meltjuchov M.I. Rudá armáda v podmínkách rostoucí mezinárodní krize  1938-1939. Mnichovská dohoda  1938: Minulost a současnost. str. 217-252.
[49] См.: Наумов А.О. Дипломатическая борьба в Европе накануне Второй мировой войны: История кризиса Версальской системы. М., 2007. С. 328.
       Viz: Naumov A.O. Diplomatický boj v Evropě v předvečer druhé světové války: Historie krize Versailleského systému. M., 2007. str. 328.
[50] См.: Царуски Ю. Немецкое сопротивление Гитлеру накануне и после Мюнхенской конференции // Мюнхенское соглашение 1938 года: История и современность. C. 112.
       Viz: J. Zarusky. Německý odpor proti Hitlerovi v předvečer Mnichovské konference a po ní. // Mnichovská dohoda  1938: Historie a současnost. str. 112.
[51] См.: Шубин А.В. Мир на краю бездны: От глобального кризиса к мировой войне, 1929–1941 годы. М., 2004. С. 296–297.
       Viz:  Shubin A.V. Svět na kraji propasti: Od globální krize ke světové válce, 1929-1941. M., 2004, str. 296-297.