16 příslušníků ruského specnazu v Sýrii odrazilo útok 300 teroristů

https://defence.ru/article/kak-16-rossiiskikh-specnazovcev-otbili-ataki-300-terroristov-v-sirii/

Tento článek mi připomněl jeden výstřižek ze starých novin, který jsem si někde založil. Tuším že to bylo v roce 1993, krátce po rozpadu SSSR. jsem četl v Reflexu rozsáhlý článek od našeho novináře, který se byl podívat v postsovětské Moskvě a který se v jednom nočním baru potkal s vysloužilým sovětským specnazovcem. Podle fota v časopisu to byl téměř dvoumetrový, starý voják, ale pořád nesmírně silný chlap, s rukama jako lopaty, v blankytně modré prošívané bundě s nápisem CCCP, který mírně ojínělý vypravoval našemu novináři svůj životní příběh. Svojí vojenskou kariéru začal na Kubě, v Zátoce sviní, kde stanulo tváří tvář tři sta sovětských příslušníků specnaz přivezených na ostrov tajně ponorkami stálo proti třem tisícům amerických vojáků, zabíjáků speciálních jednotek námořní pěchoty USA. Došlo k nikde nepublikované a nezmíněné tiché bitvě na nože a sykyrky (nebyla prý použitá střelná zbraň (?) a z ruské strany byly kromě nožů a sekyr použity i ženijní lopatky (strašlivá zbraň) a po té bitvě zůstali na živu tři rusové a ani jeden američan. Rus mu popisoval svůj boj o život se silným mladým američanem, kterému na konec otočil nůž v ohryzku. Starý voják mu ještě popisoval své působení v Afganistánu, kde sloužil v průzkumné jednotce. popisoval, jak je v noci přepadli afgánští povstalci a tiše v noci podřízli několik jeho kamarádů. Jeden voják by zraněný a jejich velitel ho prohlédl a pak mu klidným hlasem řekl, že nebude volat vrtulník na odvoz, protože by ho dušmani sestřelili z kopce americkým Stingerem. Raněnému řekl, že musí jít sám po svých. Nechat ho tam nemůže, protože by ho zajali a mučili a že pokud nepůjde, tak ho raději zastřelí. Raněný pochopil a šel a nakonec se zachránil. V jedné vesnici se jeden z členů jeho oddílu pokusil znásilnit místní afgánské děvče a jejich velitel viníka na místě zastřelil. Nikdo z vojáků ani nehlesl a neprotestoval. Velitel měl takový respekt a všichni za ním stáli. Byl nesmírně tvrdý, ale ne sadista. Velitel nařídil vojákům odevzdat veškerý týdenní potravinový příděl a ten dal starším té afgánské vesnice jako odškodné. Cestou neustále bojovali a v boji se jim podařilo zajmout jednoho afgánského dušmana. Velitel ho vyslýchal a když mu neřekl, co potřeboval …. (tady to vynechám, nebylo to nic pěkného a raději o tom způsobu, jak to z něho dostal, raději pomlčím). Slabší povahy by řekly, že to je hnus a krutost, ale já na to říkám, toto je válka. Buď přežije nepřítel a nebo my. Jiné cesty ve válce není. A kdo si myslí, že Západ je za války humánní, ať si laskavě přečte knihy od Richarda Marcinka, slovenského rodáka, dlouholetého velitele amerického Seal Team Six, jaký měl postoj k situaci, když šestiletý irácký pasáček koz objevil náhodou ukryté příslušníky amerických zelených baretů.

https://sk.wikipedia.org/wiki/Richard_Marcinko

Vraťme se k samotnému vyprávěnému příběhu. Po týdenních útrapách nakonec sovětská jednotka průzkumníků za neustálých bojů úspěšně dosáhla svých pozic.

Na závěr bych chtěl říci, že si ani neuvědomujeme, jaký máme obrovský dar, žít v míru. A komu za to vděčíme. A přitom stačí tak málo a tento dar můžeme lehce ztratit. Nádherné generační video, co sem dala Lin, zobrazuje neskutečně výstižně bídu a naději tohoto pokolení:

https://www.youtube.com/watch?v=4rI7sQYJip4&feature=youtu.be

Ne nadarmo má téměř dvoumilionovou sledovanost …