"Ťažký blábol, lebo už v r. 386 – biskup Avily - Priscillian bol odsúdený na smrť za kacírstvo. Jedná sa o prvú popravu iniciovanú RKC, a to s cieľom ochrany "pravej" viery."

Práveže ide o prvú popravu heretika, kde svetská moc nerešpektovala cirkevnú...

Bezprostředním nástupcem sv. Damasa I. se stal sv. Siricius I. (384 až 399). Jeho pontifikát se octl poněkud ve stínu milánského biskupa a církevního učitele sv. Ambrože, který udržoval se Siriciem přátelské vztahy a významně ovlivňoval jeho rozhodnutí. Tak tomu bylo zejména v případě hereze biskupa Priscilliana ze španělské Avily, který rozšiřoval starší bludy tzv. gnostiků o ďábelském původu veškeré hmoty včetně lidského těla. Papež Siricius na popud sv. Ambrože odsoudil Priscillianovy hereze a exkomunikoval jejich hlasatele.

Vzdorocísař Maxim povolal Priscilliana do svého sídla v Trevíru, kde jej spolu s dalším 6 heretiky dal r. 385 popravit. V Církvi se však ozvala řada hodnostářů s protestem, mezi nimi i sv. Ambrož a pod jeho vlivem i papež Siricius. Radikálně proti tomuto prvnímu trestu smrti pro kacíře v dějinách Církve vystoupil též biskup sv. Martin z Toursu, který Maxima osobně varoval, aby Priscilliana nedával popravit, vzdorocísař Maxim však názor církevních autorit nerespektoval. O pár let později odmítl každou popravu heretiků též cařihradský patriarcha a učitel Církve sv. Jan Zlatoústý.

Priscilianova poprava je vnímaná ako prvý príklad sekulárnej spravodlivosti zasahujúcej do cirkevnej veci.

"KTO BOLI ARIÁNI?"

Podstatně závažnější problém představovali
kataři albigenští. Tato sekta gnosticko-manichejské
orientace hlásala striktní dualismus
Boha i ďábla, kteří prý jsou rovnocennými bytostmi.
Jejich název pochází z řeckého „katharos",
což znamená „čistý", neboť takto se sami
nazývali. Od města Albi pochází jejich druhé pojmenování.
Albigenští popírali nejen veškerou
církevní autoritu, nýbrž také božství i člověčenství
Kristovo (je prý pouze jakousi čistě duchovní
bytostí hned po Bohu) a všechny svátosti
s výjimkou křtu. Ten ale vykládali hrubě zvulgarizovaným
a otřesným způsobem. Udělovali
ho na smrtelném loži jako tzv. „consolamentum"
(útěcha) a aby „náhodou" dotyčný opět neupadl
do hříchu, vykonali na něm tzv. „enduru", tj. zabili
ho. Dělili se na tzv. „dokonalé" a „věřící".
„Dokonalí" nesměli nosit zbraň, jíst maso, museli
vést asketický život v celibátu a být skryti
před veřejností. Z jejich řad bylo vybíráno albigenské
duchovenstvo. „Věřící" naproti tomu
měli žít plně ve světě, mohli válčit, zabíjet,
pracovat, obchodovat. Albigenští pohrdali
manželstvím jako „ďábelskou institucí" a tolerovali
sexuální promiskuitu. Jejich počínání
bylo antisociální a anarchistické. Tehdejší
Christianitas nemohla trpět jejich odmítání
manželství a závazek k jistému druhu sebevraždy.
To by ani dnes netoleroval žádný civilizovaný
stát. Rovněž tak tehdejší společnost
nemohla akceptovat albigenský odpor k přísaze,
vždyť celý řád Christianitas byl právě na
ní založen.
Daleko horší byl však teror, jehož se albigenští
dopouštěli vůči katolíkům. III. Lateránský
koncil r. 1179 o nich říká: „Nešetří ani kostely,
ani kláštery, neušetří ani vdovy, ani siroty, starce
ani mladé lidi, neberou ohled na žádný věk ani
pohlaví, ale po způsobu pohanů všechno ničí
a pustoší." Albigenští považovali vraždu katolického
kněze nebo mnicha za „bohulibý" čin.
V Toulouse, městě zamořeném těmito bludaři,
se nesměl duchovní v klerice objevit na ulici, aniž
by riskoval vlastní život, biskup mohl vyjít jen
se silnou stráží. Podobně se dělo i v jejich druhé
baště v Béziersu, kde docházelo k častým fyzic-
kým útokům na katolíky a ještě mnohde jinde,
prakticky všude, kde byli tito heretikové rozšířeni
Jejich kazatelé vyzývali k vytváření
ozbrojených band, tzv. „routiérs", které plenily
kostely, vyhazovaly ze svatostánků Tělo Páně,
šlapaly po něm a vraždily duchovenstvo.
Francouzský král Filip II. August bojoval r. 1177
s katarskou armádou čítající 7 tisíc mužů,
biskup v Limogés musel bránit své město před
útokem albigenského vojska v počtu 2 tisíc 34).
Hereze albigenských byly poprvé odsouzeny
na synodě v Toulouse r. 1119. Papežové zásadně
odmítali vojenský zásah a posílali k nim kazatele,
mimo jiné též sv. Bernarda. Misie nepřinesly
žádný výsledek, naopak albigenští si počínali
stále agresivněji, počet obětí nejen z řad duchovních,
nýbrž i laiků, kteří se odmítli připojit
k jejich sektě, vzrůstal. Proto se r. 1179 III.
Lateránský koncil obrátil se žádostí o pomoc ke
světským vládcům. Nicméně papež Innocenc
III., jeden z největších papežů středověku, se
ještě jednou pokusil o smírné řešení a vyslal k
nim r. 1208 svého legáta bl. Petra z Castelnovy,
aby s nimi diskutoval (v moderní mluvě řečeno
„vedl dialog"). Albigenští ale na žádný rozhovor
nepřistoupili a legáta podle zavraždili. Tady
teprve došlo ke konečnému zlomu v dosavadním
postoji vedení Katolické církve, jež dosud
odmítala pro heretiky trest smrti. Albigenská
vražda papežského legáta Petra, jenž k nim přijel
s mírumilovnými a přátelskými úmysly seriózně
jednat, přiměla ušlechtilého a mírného papeže
Innocence III. vyhlásit vůči albigenským
křížovou výpravu, která skončila jejich porážkou.
• • •
Je zarážející, jak publikace nekatolických
historiků zcela ignorují terorismus albigenských
a snaží se prezentovat je jako mírumilovné, byť
poněkud excentrické sektáře, kteří nechtěli nic
jiného, než aby je tehdejší Christianitas nechala
v klidu žít podle jejich zásad. Takový obraz katarů
albigenských nabízí i obsáhlá Le Goffova
„Velká encyklopedie středověku". Ptám se, proč
je zcela ignorován výše uvedený dokument III.
Lateránského koncilu, jenž podává jasný důkaz
o terorismu albigenských? Biskupové, shromáždění
na koncilu, si těžko mohli něco takového
vymyslet, protože tato lež by byla snadno
vyvratitelná obyvatelstvem krajů, v nichž se al-
bigenští vyskytovali, nehledě ke zprávám místních
kronikářů, podávajících informace o teroru
katarů . Zamlčování těchto skutečností znamená
předkládat polopravdu, nikoli úplnou
pravdu. Účel takového jednání je jasný: prezentovat
Katolickou církev jako hlavního viníka,
jenž se nezdráhá zaplavit celé kraje krveprolitím
jen proto, aby udržel svoji moc nad dušemi králů,
šlechty, měšťanů i prostých lidí. Církev musí vyjít
z této kauzy jako zločinný agresor, jako ten,
kdo se dopustil brutálních vražd na nevinných
katarských sektářích, kteří nikomu neubližovali
a žádali pouhou svobodu žít podle svého náboženství.
Jenže už samotná nauka albigenských absolutně
neodpovídá požadavku „žít a nechat žít".
Papež je podle nich „hlavní Antikrist", biskupové,
kněží a králové jeho aktivní pomahači,
proto je třeba proti nim neustále bojovat vždycky
a všude za každých okolností, jak hrdě sdělil před
inkvizičním soudem albigenský kacíř Bélibaste,
který náleželk tzv. ,,dokonalým". Podobných
svědectví o tomto zaměření albigenské nauky je
celá řada . Už ve fanatické nenávisti k viditelné
hierarchii a institucionální církvi tkví zá-
rodek terorismu, albigenští se de facto netajili
úmyslem použít proti nenáviděné „babylónské
nevěstce", jak s oblibou Katolickou církev nazývali,
i násilí. Tehdejší Christianitas nedělala
proto nic jiného než dnešní demokratické státy,
které chrání své zřízení a obyvatelstvo před extremistickými
myšlenkovými proudy, jež ústí
nebo mohou vyústit do terorismu. Říci, že na to
neměla právo, je totéž jako upřít tuto povinnost
současné demokratické zemi, jež zakročuje proti
skinhedským útokům vůči národnostním menšinám
nebo levičácko-anarchistickým agresím
vůči státním institucím (jako třeba při studentských
bouřích roku 1968).
Ani dnes by žádný civilizovaný stát netoleroval
masově praktikovanou sebevraždu, pokud
ovšem nechce následovat příkladu
Holandska a Evropské unie, která vyvíjí nátlak
na legalizaci eutanázie ve všech zemích tohoto
superstate. Albigenští kacíři se svojí endurou
byli prvními praktiky eutanázie v dějinách -
a proti tomu se nutně musela tehdejší
Christianitas bránit, jako se tomu dnes v Evropě
a ve světě brání všichni slušní lidé, ne pouze katolíci.
Totéž platí i o manželství a monogamní
rodině. Albigenští touto hodnotou pohrdali
a prohlašovali ji za „dílo satanovo", proto hověli
sexuální promiskuitě. To opět odpovídá
současnému volání liberálů a socialistů po
uznání „alternativních forem rodiny", což je
zase předmětem oprávněného odporu všech,
kteří v souladu s lidskou přirozeností a Božími
přikázáními vidí v heterosexuálním manželství
a monogamní rodině záruku zdravého rozvoje
společnosti. Krom toho albigenští, ačkoliv navenek
hlásali asketický život, pocházeli většinou
z bohatých měšťanských vrstev a zabývali
se mimo jiné též půjčováním peněz, přičemž
nerespektovali zákaz lichvy, vyslovený II. lateránským
koncilem r. 1139. To jim přivodilo
odpor, eventuálně až nenávist řadového obyvatelstva.
Ryé ve zmíněné publikaci se pozastavuje nad
vlnou „nesnášenlivosti, která je (albigenské,
pozn. autora) ihned potkala - a to ještě dlouho
předtím, než se objevili první inkvizitoři.".
Lze se tomu divit, když si dáme dohromady
všechna fakta o jejich nauce a skutcích? Hněv
davu si potom nevybírá, je jisté, že při něm často
přicházejí o život i nevinní a nejinak tomu bylo
i v tomto případě. Jak ukazují výše uvedené popravy
kacířů, jednalo se většinou o nátlak obyvatelstva,
nikoli o záměr vládců, tím spíše ne
o záměr Církve, která stále až do 20. let 13. století
odmítá pro ně trest smrti. To přiznává sám
Ryé, když píše: „Byli vyháněni, často umírali na
hranici. Nikoli z vůle církevních autorit, ale
vládců, křižáků nebo prostě davu. Jsou
proto na totálním omylu ti historikové a publicisté,
kteří tvrdí, že trest smrti pro heretiky stanovila
„imperiální" Církev, aby bránila ve 13.
století své pozice obrovské moci. Seriózní výzkumy
naopak ukazují, že trest smrti pro heretiky
a souhlas Církve s ním ve 13. století byl vynucen
zdola, od lidu, nikoli shora od papeže či
prelátů. Byl to prostý lid, obyvatelstvo, kdo žádal
proti heretikům tvrdá opatření a uplatnění trestu
smrti, církevní autorita se naopak tomu bránila,
kde mohla a snažila se tento tlak zmírnit,
jak jen se dalo. Skvěle analyzuje tento fakt ve
své knize Vrttorio Messori .
A nejednalo se pouze o albigenské. Skvělý
německý církevní historik Carl Buehlmeyer ve
svém přehledu heretických sekt 11.-13. století
seznamuje čtenáře s jejich naukou. S výjim-
kou valdenských by ani jedna dnes neobstála ve
státě se slušným zákonodárstvím. Velmi často se
u nich objevuje pohrdání manželstvím a hlásání
volné lásky (amalrikiáni, ortliebovci), sekta tzv.
luciferiánů uctívala satana a rozšiřovala mezi lidem
černou magii a okultní praktiky. Všechny
tyto heretické skupiny zuřivě nenáviděly
Katolickou církev, kterou nazývaly svorně „babylónskou
nevěstkou" a papeže „Antikristem".
Vyzývaly nepokrytě k její likvidaci, plenění
a pustošení chrámů byly jedním z hlavních bodů
jejich programu.
Položme si nyní naprosto nezaujatě otázku,
jestli tehdejší katolická společnost měla právo se
proti tomu bránit nebo se raději nechat zardousit.
Pokud králové, papežové i obecný lid nebyli
sebevrahy, tak jim nezbývalo nic jiného než podniknout
patřičné kroky proti těmto narušitelům
veřejného blaha a zároveň - což je ještě důležitější
- ohrožovatelům věčné spásy druhých. Toto
uzná a pochopí každý rozumný a nezaujatý člověk,
pokud nemá nasazeny ideologické brýle
mámení komunistického, socialistického, liberálního
či jiného ražení. Jinou otázkou je ovšem,
zda obranné prostředky, které tehdejší stát
i Církev použily, byly nutné, vhodné a z hlediska
křesťanské morálky obhajitelné.
• • •
Papež Innocenc III. vyhlásil proti albigenským
křížovou výpravu. Velel jí zkušený vojevůdce
Šimon z Montfortu. Po čtyřech letech byli
albigenští poraženi, ale r. 1221 vystoupili znovu
vojensky, což ukazuje, jakou sílu představovali.
Jejich poslední pevnost, hrad Montségur, vydržela
až do roku 1244. Albigenské války byly vedeny
s bestiální krutostí na obou stranách.
Vzájemnou nenávist ještě umocňoval fakt, že
vojsko Šimonovo bylo složeno z Francouzů ze
severu, kteří se s Francouzi z jihu vzájemně nenáviděli.
Dobytí Béziersu r. 1209 bylo opravdovým
masakrem. Šimon z Montfortu rozkázal zajaté
kacíře hromadně upalovat v dřevěných
klecích. Poněvadž by lo nemožné rozeznat katary
od katolických obyvatel města, měl údajně padnout
rozkaz: „Zabijte je všechny, však Bůh si své
pozná." Tento výrok je neprávem připisován papežskému
legátovi, cisterciáckému opatovi
Arnoldovi z Citeaux, který naopak proslul jako
šlechetný a milosrdný muž, snažící se ze všech
sil zabránit zabíjení . Albigenští ovšem za-
cházeli se zajatými katolíky na svých hradech
stejným způsobem. Nelze upřít, že albigenské
války jsou co do krutosti velikou skvrnou tehdejšího
křesťanství. Nicméně surovosti, jichž se
dopustili vojáci Šimona z Montfortu, nic nemění
na konstatování, že tehdejší Christianitas měla
právo se bránit proti heretické agresi i se zbraní
v ruce. Vždyť šlo o životy duchovních i laiků,
které albigenští chladnokrevně vraždili. Když
nepomohlo kázání a poučování, bylo nezbytné
sáhnout na obranu ohrožených i k meči. Je bohužel
smutnou skutečností, že i vojáci, kteří bojují
pro spravedlivou věc a na jejichž straně je
právo, se často dopouštějí masakrů na nevinných
a zbytečného násilí. To platí z moderních dějin
také o spojeneckých armádách, bojujících proti
hitlerovskému Německu. Kvůli tomu však nikdo
rozumný a soudný neřekne, že právo a spravedlnost
byly na straně Hitlera a nikoli angloamerických
vojsk, byť jejich násilí a krutosti v některých
případech jsou odsouzeníhodné. Totéž
platí i o křížové výpravě proti albigenským:
nutno odsoudit krutosti, páchané Šimonovým
vojskem, ale současně konstatovat, že právo
a spravedlnost byly na jejich straně, neboť boj
proti teroristickým skupinám je v každé slušné
společnosti morální povinností a také ctí.
Francouzský historik Henri-Charles Léa, nekatolík,
který Církev nemá příliš v lásce, ale neztrácí
smysl pro objektivitu, napsal: „Že pravda
byla na katolické straně, je samozřejmé, šlo přece
o obranu civilizace a pokroku. Kdyby ideje katarů
získaly větší popularitu, mohlo by to vrhnout
Evropu do barbarství primitivních dob. "
Ostatně duchovenstvo se drželo stranou vojenských
akcí. Sv. Dominik, ačkoliv byl v dobrých
vztazích se Šimonem z Montfortu, nesouhlasil
s krutostmi vojáků a dával přednost trpělivému
přesvědčování a neúnavnému kázání .