Můj příběh s alkoholem je podivinský.ostatně,jako celý můi život v tomhle poŽidovštělém pokřiveném "skrytě matriarchálním" světě.
Poprvé jsem alkohol ochutnal poměrně pozdě,bylo mi 26let a byly to 3panáky,nejprve Ballantines,potom Johnnie Walker a třetí pan Jack Daniels..
Nechutnal mi žádný,ale protože se mi coby mladému rockerovi libila lahev pana Jacka,rozvinul jsem postupně naplno přátelství právě s ním,ačkoli mi za celých těch dvacet let nezachutnal a já ho musel celé ty roky "přebíjet",jak říkají moji někteří milovaní Němci tou "limonádou nepřátel",tedy Coca Colou,kdysi Light a v posledních letech Zero..
V minulém roce slavil Jack Daniels 150let a já to s ním oslavoval po celý rok tak ostře,že jsem si začal sám sobě pomalu ale jistě připadat jako ůplný zoufalec,kterému je už vše ůplně ukrádené a celé jsem si to omlouval za pomoci těch pro mě tenkrát vloni krásně znějjících slov v často vysíláné reklamě v televizi.."nikdy nešel s davem a nikdy nezměnil směr..Jack Daniels"..neb v podobném duchu i já minimálně vnitřně hluboce pravdivě,byťnemálo bolestně, prožívám svůj život.Život uzavřeného Samotáře,s čistým srdcem a melancholickým temperamentem,jenž si o lásce myslí to samé,co Schopenhauer a o přátelství zase to stejné,co A.P.Čechov,když v jedné z povídek píše krásně,že "když člověk přestane pít a hrát karty,pochopí,že žádné přátele nemá".
Také se mi nemálo libila Nohavicova věta ve filmu Rok Ďábla,když vysvětloval,jak odpovídal svému lékaři v protialkoholní léčebně na jeho otázku.."proč tolik pijete pane Nohavico?" .."Pro ten mír,který se vám rozleje po celém tělé pane doktore"..
Jenže během toho loňského podzimu jsem si začal pomalu víc a více uvědomovat,že neukončím-li konečně to dvacet let staré přátelství s panem Jackem,skončím dříve či později špatně a asi i nedůstojné..
Ten okamžik přišel 31.12.2016 přesně ve 13.44hod,kdy jsem vypil posledního svého Jacka v tomto životě a tím se s ním rozloučil a naše přátelství po dvaceti letech důstojně ukončil. Neříkám,že to bylo včas,či "za pět minut dvanáct",spíše tak dvanáct minut po dvanácté,ale což,věřím,že všechno má v životě svůj čas a dokázal jsem to sám,neb život nejsou jen naše představy,ale též pevná vůle..a třebas se jednou stanu i opravdovým Člověkem,neb na probuzení není přece pozdě nikdy..
Přeji vám všem vše dobré..a Vám Vážený Hoxi..děkuji z celého svého planoucího srdce..uctivě,bez špetky servility či devotnosti..
R.G.