Je pravda, že já o stavu do jakého se člověk dostane po dlouhodobé abstinenci nemám vůbec představu, protože jak tu někdo u dřívějších článků psal, začne se to projevovat nejdříve po půl roce, zde uvádíte tři roky.
Tak dlouho jsem abstinoval naposled jako dítě. V dospělosti jsem byl nejdéle střízlivý asi tři měsíce. Běžně dělám pauzy tak týden nebo dva.
Ani po těch třech měsících jsem nic mimořádného nepozoroval, cítil jsem se normálně.
Jestli ta příčinná závislost nebude opačná - nejprve se člověk dopracuje na určitou úroveň uvažování a následně ho přestanou lákat zábavy typu ,,kurvy, chlast a chlebíčky" jak píše kolega.
Já teda piju spíše společensky, ztřískat se pod obraz Boží mě nelákalo nikdy a dodnes jsem nepochopil, co na tom kdo vidí.

Že by zlepšení u člověka způsobovala samotná abstinence si nemyslím, protože já na lidech které znám a kteří nepijí nepozoruju žádné mimořádně dobré vlastnosti nebo nadprůměrně dobrou orientaci ve světě okolo sebe.

Nevím, jestli je správné nazývat to egregoriální reakcí, protože ten egregor (pokud existuje) není můj, já jsem ho nevytvořil a jsem jenom jeden z mnoha malých přispěvatelů. Tak starý a velký egregor by se asi bránil intenzivněji a agresivněji.

Prostě se obsah článku zásadním způsobem rozchází s mými životními zkušenostmi a zkušenostmi lidí, které znám.
Netvrdím, že je to úplně špatně, s polovinou věcí souhlasím, i s tím, že abstinence není nemoc ani vada. Akorát mi přijdou zjednodušené nebo zavádějící některé závěry, jak jsem výše popsal.

Například znám člověka, který má v esoterickém smyslu slova hlavu v oblacích, nepije téměř vůbec (vypije za rok řádově litr vína) a je to pitomec, který svým chováním a umíněnou tvrdohlavostí ničí život sobě i celé rodině už více jak deset let.
A nechce si připustit, že se chová blbě a problémy neřeší dokud mu nespadnou na hlavu. Potom to musí zachraňovat jeho přátelé a rodinní příslušníci.