Za útok považuju vlastní událost v Bundestagu a její kontext – tj. to, že někdo zařídí, že v dané výročí se na mezinárodní scéně ocitou mladí ruští lidé a pronesou, co pronesli. V mediálním prostoru podle mě o tom nejnebezpečnějším mluvil pan Pjakin, když zmiňoval víření emocí kolem národnosti studenta.

Jako hlavní nástroj vidím ruské gymnazisty, kteří jsou schopni něco takového říct, i když to nejspíš není z jejich hlavy. A to je rovina, kterou stát může „rovnat“ především vzdělávacím systémem – je to otázka národní hrdosti, znalosti historie a mnoha dalších věcí, které se dají shrnout nejspíš pod pojem osobní integrita, nebo chcete-li v terminologii VP – mravnost.