Historie to už zodpověděla, akorát je třeba se zajímat o souvislosti. To co se učí ve školách a běžně píše v tisku je tak očesaná verze, že to kolikrát nedává smysl.

Blokáda Leningradu trvala přes dva roky, problém byl v tom, že k obklíčení došlo náhle a evakuovat město s třemi miliony obyvatel najednou nebylo jak. Silnice a železnici do Moskvy obsadili Němci a na severovýchodě je obrovské Ladožské jezero a dále na sever byli Finové. Tehdejší automobily byly na dnešní dobu harapáky obvyklá nosnost 1,5t nebo 3,5t.
Přesto byla snaha obyvatelstvo zásobovat a nazpátek ho postupně evakuovat, odváželi hlavně děti. Hlavní trasa vedla přes Ladožské jezero, na jaře, v létě a na podzim na lodích, přes zimu jezdily auta po ledě až do Leningradu. Němci jim to komplikovali jednak přímými pokusy auta bombardovat nebo aspoň dělat bombami díru do ledu. Ve dne je ostřelovali z kulometů a z letadel. Někde jsem četl, že řidiči i v zimě jezdili s pootevřenými dveřmi, aby stihli vyskočit, když se auto najednou propadlo do slabě zamrzlé díry v ledu.
Celkem se podařilo odvézt zhruba půl miliónu lidí. Celkové ztráty na životech v průběhu blokády dosáhly 800000 lidí.
V Leningradě byl soustředěn průmysl, zbraně a střelivo pro obranu si dokázali vyrábět většinou sami, dováželo se jídlo.

Paralelně s blokádou Leningradu probíhaly těžké boje na přístupech k Moskvě, takže Stalin měl mnoho dalších problémů na řešení, nejenom Leningrad.
Vojenský popis situace proč a jak k obklíčení došlo, co všechno se dělalo pro rozbití blokády a proč nakonec trvala 900 dní je na samostatný článek.

Že by Němci svoje lidi ve Stalingradu nějak zvlášť dobře zásobovali se říct nedá (bavíme se o cca 300 000 vojáků, čili 10x menší množství), do Stalingradu létalo cca 50 letadel Ju52 denně, zpět vozily raněné. To byly taky pěkné křápy a Sověti jich hodně sestřelili.
V optimálních případech se denně podařilo dopravit 1/3 minimálního množství zásob. Proto se taky zajetí dočkalo jenom asi 90000 vojáků, naprosto podvyživených podchlazených a trpících nemocemi (prameny se dost rozcházejí) a většina jich zemřela po cestě do zajateckých táborů, protože už v okamžiku zajetí to byly chodící mrtvoly. A to byli v obklíčení jenom dva a půl měsíce.
Dalším problémem bylo zimní počasí a v poslední fázi dobytí leteckého a železničního uzlu v Tacinské sovětskou armádou, která ho nepustila ani když ji Mansteinovy posily obklíčily. Později po dobytí poslední přistávací plochy v kotli už probíhaly jenom padákové shozy.
Jenže Ju52 nebyl Herkules, aby vyhazovali celé palety zadními dveřmi, ten měl dveře na boku a balíky vyhazovali dva muži ručně.

Suma sumárum, dva a půl roku trvající leningradskou blokádu přežily dvě třetiny obyvatel, kdežto dva a půl měsíce trvající obklíčení Stalingradu nerozchodil z Němců skoro nikdo (údaje se liší od 6 do 9 tisíc přeživších vojáků).
A to těch Němců bylo desetkrát méně a byli to všechno muži-vojáci.
Tož tak.

Ten přízrak se musí Němcům stále vznášet před očima: Napadení Ruska=smrt.
Britský maršál Montgomery se dlouho po válce nechal veřejně slyšet, že na první straně každé učebnice pro vedení války musí být napsáno: Nikdy neútočit na Rusko.
Zdá se, že někteří už zapomněli, proto je jim to občas připomínat.
Že Rusům je možno způsobit mnohá příkoří a ztráty, ale porazit je? Něvazmožna.
Viz známý výrok: Nás je dvě stě milionů. Všechny nás pověsit nedokážete.
Paulus válku přežil, v Norimberku vypovídal jako svědek.
Deset nejvyšších pohlavárů v čele s Keitelem tam bylo oběšeno.
Výsledky a následky druhé světové pronásledují všechny zúčastněné strany dodnes. Úpadek velikosti německého národa mající počátek v prohrané válce pokračuje dodnes a můžeme ho sledovat v přímém přenosu. A přemýšlet přitom, co budeme dělat my. Neboť i na nás přijde řada.