"Byl jsem známý tím, že se pošklebuji komunistům. Nejspíš proto mi už koncem roku 1967 bylo svěřeno, že se „budou věšet komunisti“. S postupujícím „pražským jarem“ jsem byl zván do KAN s informací o konečném cíli likvidovat režim, co potomkovi „reakcinářů“, mi byl dopřán kontakt na K231, jeho exponenti netajili stejný cíl. Natolik jsem ale antikomunistou nebyl, abych toužil po návratu do poměrů První republiky a proto, v tehdejší atmosféře rehabilitací, doznání a omluv za zmanipulované procesy, justiční vraždy i náznaky trestů viníkům, přísliby představitelů změn - Dubčeka, Smrkovského, Mlynáře, Kriegla, Černíka ... hospodářské reformy Oty Šika, jsem se stal jejich příznivcem. Invazí VS 21. srpna 1968 jsem byl do hloubky duše uražen a názor, že byla hrubým porušením mezinárodního práva, že tím byl znemožněn žádoucí vývoj jsem, za cenu pracovní diskriminace, nezměnil. Od „sametu“ 1989 jsem očekával, že osvobození z kurately SSSR přinese svobodné vztahy, prostor pro iniciativu, přístup ke světu. Brzo se ukázalo, že největšího prostoru se dostalo sobectví, kariérismu a bezohlednosti ... Někdy v roce 1992 mi kdosi podstrčil komunistické normalizační (1970) „poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti“. To jsem pročetl a postupně došel k poznání, že je daleko blíž pravdě než současný, oficiální výklad světa. To tvrdě a nesmlouvavě prokazuje žitá realita. Nic naplat, že si žiji materiálně nadprůměrně dobře, mi tuto trpkou skutečnost nezakryje. Kdo nejste natolik soudný, aby vám to došlo, trhněte si. Prožité je prožité. "
http://www.novarepublika.cz/2017/11/rusove-dokazi-to-co-pseudodemokraticka.html?showComment=1511473889233#c3610574652074571295