Podstatné bylo, že občané ČSSR tu šanci nedostali. Dnešnímu pohledu a snaze pochopit tehdejší dobu chybí vnímání té jednotné vůle lidu něco s tím neuspokojivým stavem udělat. Už to tady někdo výše zmínil - lidé byli 50-tými léty znechuceni a toužili jako jeden muž po změně. Navíc celý svět tehdy cítil tu šanci na květinový posun, místo toho neustálého poválečného válčení. A tu šanci bohužel nedostali. Naopak, začala jejich perzekuce, což přineslo mnoho a mnoho zmařených životních osudů. Jestli by z hlediska geopolitického uspěli, o tom dnes sice můžeme diskutovat a spekulovat, ale z hlediska mnoha zmařených konkrétních lidských životů to je bezpředmětné. Lidé tehdy věřili, že tu šanci prosadit reformy mají, když se na to podívám z odstupu 50 let a po zkušenostech z polistopadového vývoje, který se ale z 68 moc srovnávat nedá, protože ten (89) byl vyprovokován shora, koním se k názoru, že by se jim to nepodařilo a byli bychom semleti jako dnes. A proto říkám, jsou tu dvě samostatné věci k uvážení - okupací zmařená šance na reformy a v konsekvencích pošlapáno mnoho lidských osudů s dalšími dalekosáhlými destruktivními konsekvencemi do celkové mravní hladiny společnosti a druhou věcí je naše dnešní odhadování, coby kdyby. Nicméně máme-li soudit podle dnešních poměrů - moc jsme si tou bratrskou pomocí nepomohli, protože prostě byla doprovázena ohromnou mravní destrukcí mezilidských vztahů v procesu normalizace. Znásilněná páteř národa se dodnes nenarovnala a ze svobodomyslných a angažovaných občanů se tak začal stávat rezignovaný dav ovčanů...
P.