Já jsem porozuměl Nuovi asi takto:

Princip svobodné vůle nese s sebou nutnost omylů (v rozhodování se), omyly nutně přinášejí chybné výsledky a ty zas nutnost opakování aktu uplatnění svobodné vůle (rozhodování se). Jenže nic co se stane (nerozhodno jestli z omylu nebo trefy) se nemůže odestát a proto jsou nutností i konsekvence. Může sice být věcí akademické diskuse, jak přesně se omyly i trefy transformují do konsekvencí, ale pozorování každodenního života nás samo učí, že omyly vedou k úbytím, chřadnutí a zániku, trefy k růstu, prosperitě a životu. Další věcí, kterou nás pozorování života učí je to, že podobné se sdružuje a slučuje (vrána k vráně), čímž roste a mohutní a individuality se tak formují ve skupiny a hejna. Tímto je tedy determinován i gradient penetrace chybujících jedinců ve společnosti a algoritmus její základní stratifikace na chybující dav a nechybující (relativně) minoritu. Jak vidíme, tato základní stratifikace na chybující dav a chápající minoritu je objektivní zákonitostí vyplývající z principu svobodné vůle, nikoliv nějaký záměrný výsledek něčího podvratného působení. Tím vůbec není řečeno, že ve společnosti neoperuje mnoho takových, kteří z omylnosti druhých tvrdě egoisticky těží, ovšem minorita samozřejmě ví, že jenom relativně a že to, co se dnes zdá jako lehká výhra se může zítra ukázat jako těžká prohra.
Principem práce ve skutečný prospěch ostatních je být schopen pomoci jim v tom, aby méně chybovali a více věděli a rozuměli, potažmo trefovali se do černého a ne do omylů. K tomu ovšem musí pomáhající sám být verifikovaným příslušníkem minority, potažmo být schopen pomoci nejprve sám sobě. Ovšem tato pomoc sama sobě a její úspěšná realizace není věcí subjektivního posouzení, ale opět je věcí objektivní verifikace ve skutečném, subjektivním dialogu s Bohem. A hlavně - vůbec není ani jednoduchá ani samozřejmá ani automatická, právě naopak, je náročná, složitá, sebekorigující a většinově dlouhodobá, což je konec konců důvodem toho, proč ji většina jedinců není schopna absolvovat a proto je těch neúspěšných a chybujících většina, čili dav a těch úspěšných naprostá menšina. Chybující lidé z principu konsekvencí, do kterých se dostávají, nechtějí na sobě pracovat a proto je není možné vyvézt z davu na světlo. Nezbytnou, individuálně osvobozující práci na sobě nelze delegovat ani ji žádným způsobem obejít a co víc - její úspěšné dovršení dokonce ani nemáme ve své moci, ve smyslu - jedna ruka netleská. Proto platí - mluviti stříbro, mlčeti zlato.
P.