Spisy pro žáky (učebnice) existovaly vždy, např. i v Egyptských chrámech. Jenže velmi brzy se zjistilo, že mnoho papoušků se naučí pouze opakovat text, kterému nerozumí. Proto od jisté úrovně výš se to nesepisovalo, nýbrž předávalo přímo z učitele na žáka (často i nonverbálně, přímo z mozku na mozek). No a horší a neúspěšní žáci si pak zase vylepšovali „imidž“ – já jsem se učil u toho ..., ale již neříkali jak úspěšně.
A přitom život s sebou velmi často nese nutnost místo přesného dodržení dříve standardního řešení tyto postupy měnit a modifikovat. A to vyžaduje opravdu hluboké pochopení jevů, ne jen odpapouškování. (Mimochodem, měl jsem kdysi žáka, měl dokonalou audio a video paměť. Vždy suverénně mluvil, jenže nikdy nevěděl co a jaká byla otázka – obsah a smysl mu unikal. K maturitě nedošel.)
Další důvod byly možné falzifikace textů.

A protože texty s pravdou byly „nebezpečné“, proto se vypalovaly knihovny … a nápisy v kameni stesávaly, kdykoliv bylo potřebné. A vytvářely knihovny nové – „ty správné“. Pro přenos informací přes věky se ukázalo jako nejspolehlivější medium právě lidský mozek. Musíme však číst také srdcem, které je v souladu s mravností.
Jinak vše je v ákaše zapsáno, jen se tam dostat, a naučit čerpat informace.

Ale děkuji ti za pobídku, asi tu knihu přeci jen dopíšu. Taky v knihách často hledám.
Jinak díky internetu dnes se zdroji informací není problém. Pouze ten vlastní čas.
Jedno z pravidel, jak něco utajit, říká: „zveřejnit“. A nikdo si toho ani nevšimne.