Ne všichni z nich jsou fanatickými trockisty s nevratně zvrácenou, odlidštěnou morálkou. Značnou část z nich jen život zavál tam kde teď jsou, jsou osamoceni a nešťastní. Mají kolem sebe jen lidi ze stejného prostředí, které nazývají přáteli, ale přítele nemají. -Toho, komu mohou povědět něco ze svého srdce, co je lidské, co odporuje jednotným klanovým dogmatům. Dopřát si Pravdy. Dobře si vědomi vycvičených agresivních reakcí prostředí, kterého jsou součástí a také propracovaného systému donašečství pasoucímu po každém sebemenším projevu nekonformity ve svých hovorech nikdy nedojdou uvolnění a pocitu blízkosti, stále jsou svá slova a postoje nuceni pasovat do předepsaných rámců.
Do své role se také nedostali zdaleka jen vlastní vinou - vyrůstali v nějakých rodinách, obklopeni nějakým informačním prostředím, umístěni do nějakých škol podmiňujících nějaké zaměstnání atd. To vše s akcentem na postupné a nepřetržité obrušování morálky a pocitu sounáležitosti s ostatními lidmi.
Řešením není sehnat je do šiku a bojovat s nimi - to by se, věřím, někomu moc líbilo. Musíme, pokud chceme uspět, postupně, jednoho po druhém (a vždy mezi čtyřma očima) přesvědčit o tom, že existuje i jiný svět, lidský. Ten, který už neznají. Ale vím, že většina z nich ho v podvědomí má, bytostně po něm touží. Potřebují jen pochopit, že to není sen, že člověk není mluvící zvíře.
Potřebujeme je na své straně, ne proti sobě.