Raketové motory měsíčních modulů musely při přistání vyvíjet tah přibližně 12000 Newtonů (to je tíha 8 tun hmotnosti v šestinové měsíční gravitaci). Na povrch púsobily jen několik sekund. Působící tlak na povrch může možná být zhruba desetinásobek tlaku, jakým působí na zem velké vrtulníky. Neměly by tedy vrtulníky také pod sebou každých několik sekund vytvářet podobné (byť během těch málo sekund desetkrát mělčí) krátery?

Co se týče van Allenových pásů: měsíční výpravy létaly až za obratníky. Radiační pásy ale shromažďují většinu částic přímo nad rovníkem (je to princip magnetických zrcadel). K překonání by tedy mohlo stačit cimrmanovzké "můžeš i podlézt, ale musíš se zase narovnat" - nebolu obletět smrtící zónu.