To, čo väčšina z nás pozná a vníma pod pojmami dobro a zlo, v skutočnosti žiadnym dobrom a zlom nie je.

Tady souhlasím trochu s Júliusem, že formulace by mohla být zpřesněná.

To co, každý z nás často pozná a vnímá pod pojmem dobro a zlo, ve skutečnosti žádným dobrem a zlem nemusí být.

Takhle jsem si to vyložil, nelze přistupovat k pojmům dobro a zlo křečovitě a dogmaticky je přejímat z tradic. Mravnost je v něčem jako matematika, má poučky a vzorce, ale aplikace v praxi na konkrétní případ, pod vlivem různých okolnostmi není snadná, účastní se toho intuice, svědomí, znalosti ,,. a třeba použitelný vzorec není z dřívějška k dispozici.


Například:

Křesťanské desatero
Nezabiješ

Strohé a vyžaduje další výklad, koho nemůžeš zabít. Nechápu
jak mohli křesťané vést války, když je to v přímém rozporu s přikázáním, ale elity už nějaký výklad asi našli (ve smyslu kacíře lze zabít) nebo v boji se to nepočítá, ale pak by mělo spíš znít nezavraždíš.

Budhovo učení:
Zabíjení živých dýchajících tvorů se budeš vyhýbati

Stejné, ale více vysvětlující. Nechává prostor na okolnosti, kdy se tomu nelze vyhnout a klade důraz na to se tomu vyhnout, když to lze, ukazuje směřování.


Z uvedeného příkladu je vidět, že břímě konečného rozhodnutí leží na konkrétní bytosti v konkretní situaci, protože ani v Křesťanství ani v Budhovu učení (ani jinde) nelze poskytnout jednoznačný výklad každé situace, vždy bude záležet na okolnostech konkrétního případu, které prověří skutečnou mravnost zúčastněných. Mravnost to je dá se říci schopnost přijmout zodpovědnost za vlastní činy a navíc svědomí nelze opít rohlíkem ve smyslu jednaní podle předpisů, chyba bude bolet.