Pe-tri, neumím ti odpovědět na všechny otázky (argumenty). A také si nemyslím, že by článek nějak odporoval tomu, co podstatného píšeš. Pokusím se:
Máš pravdu, že Teherán se uskutečnil až po Stalingradu i Kursku, kdy se karta na východní frontě zásadně obrátila. To také mohl být onen důvod, proč bylo potřeba setkat se a vyjasnit si "pozice". V tom smyslu ti odpovídá i Cico.
Roosevelt nikam "neobracel" (jak ti píše Hox) - on byl pragmatik, "který zná historický vývoj své země" (jak se píše v článku). On jen pochopil, že anglické intriky jsou cesta k válce (konfrontaci) - a tu nemohl v té době nikdo potřebovat - zvláště za okolností, kdy SSSR jasně prokázal, že porazit ho vojensky je tvrdším oříškem. Také by se moc nezdařilo v těch dobách vykreslit SSSR, který se tak efektivně vypořádával s nacisty, v očích "veřejnosti" jako "nepřítele - hozbu č.1" (jako to dělají dneska). Osobně si neumím představit situaci, kdyby spojenectví neuzavřeli. Ustáli by to před obyčejnými lidmi - měli by jejich podporu?
A Postupim? Ta byla zásadně jiná. Tam přijela americká delegace už s atomovou bombou - a podle toho také vystupovali = jako ti, kdo diktují. A také diktovali...
Dávám ti za pravdu, že Roosevelt byl "kovaný globalista". Však také jeden z posledních, který chápal "běh světa". Píšeš, že SSSR a USA ještě před válkou měli "vlažné vztahy". Ano - ale ne nepřátelské. Čile spolu obchodovali. A pro Roosevelta byla určitě přijatelnější představa dobrého pro Ameriku jako poválečné spolupráce, podílení se (např.) na obnově SSSR - než další zbrojení a přípravy na válku se SSSR.