Tohle je obtížné téma. Člověku se až začne vařit krev, když prohlédne tu "nespravedlnost" a začíná ztrácet důvěru ve spravedlivost boha.

Já si to vysvětluji takto. Je to tu tréninkový prostor a všichni se učíme a život/bůh chrání ty, kteří to nevdají a usilují o dobro. Ale Bůh má i velkou trpělivost s ostatními - příklad "Sodoma", pokud alespoň jedna bytost se bude snažit být člověkem, ušetřím je, říká Bůh. Dále přijímám subjektivitu ve smyslu, že pouze Bůh ví všechno a dohlédne do všech konců (... z pána prstenů - Gandalf: "Ani ten nejmoudřejší nemůže dohlédnout do všech konců" a proto Gandalf ušetří Gluma má ten pocit ("intuice"), že má ještě nějakou úlohu a zabraní jeho zabití a nařídí ho hlídat, časem uteče a svou úlohu splní...). Ještě jeden příklad (cituje postava v nějakém seriálu) mi pomáhá se s tím vyrovnat. Proč bůh dopustil Hitlera a odpověď je, protože by tam byl ještě někdo mnohem horší (napětí ve společnosti se muselo nějak vybít a tohle byl asi vhledem etice a morálce ten nejlepší způsob). Posledním střípkem; který mi zapadá, že je to tréninkový prostor; je naše vlastní etika a morálka (což lze vidět i na diskuzi). Jsme docela "hašteřiví". Je mnoho románu, kde hlavní hrdina to s lidmi vzdá i když zpočátku věří v dobro, avšak po poznání skutečného života (aktuální morálky) zatrpkne a zařídí se podle toho a nikoho nešetří a s nikým nemá slitování. Naše malé morální poklesky a ústupky zlu ve výsledku složí démona "Soros", který je nám tak zrcadlem, ale je on je živ pouze z našich ústupků. (Například ve videu: V.Jefimov mluví o tom, když prohlédl, že nepřímo živí zlo, začal jíst zdravě).