Vypadá to, jako by se inspirovali u jednoho Čecha, který roku 1939 napsal:

"Slunce je ohromný uzel vesmírné síly, která se projevuje erupcí elektrických výbojů s nesmírným žárem a světlem, z něhož se napájí zemské ovzduší statickou čili atmosférickou elektřinou, jejímiž výboji jsou blesky, polární záře a jiné úkazy a výjevy."

Kniha s tímto popisem Slunce vyšla ještě v roce 1942, 1947, 1969, 1982 a 2006.

V další knize (opět mnoho vydání od roku 1940 až do dnes) pak píše:

"Každý magnet má dva póly. Dva magnetické póly má také Země. Nuže, rozbijí-li se atomy nebo oddělí-li se jejich jádro od elektronů a protonů na jednom pólu, musí zmrtvět. Výsledek: oddělení kladného pólu od záporného. Každý z nich pak bude samostatný ve své přitažlivé i odpudivé moci. Týž výsledek se objeví v elektřině. Školní děti znají pokusy s bezovou kuličkou, zavěšenou na hedvábné niti, tak zvané elektrické kyvadélko. Kulička přiskočí k elektrickému tělesu a po dotyku je od něho trvale odpuzována, poněvadž je od toho okamžiku nabita stejnou elektřinou. Z téhož důvodu se ježí elektrický chochol. Každé dítě ví, že kladná elektřina se zápornou se přitahují a kladná s kladnou nebo záporná se zápornou se odpuzují. Chci tím dosíci dvojího: prvý výsledek má základ v předpokladu, který považuji za nesporný, že totiž všecka tělesa obíhající ve vesmíru jsou jako Země nabita elektřinou, a z nich mnohé elektřinou kladnou. Ta jsou přitahována Zemí, její elektřinou zápornou. Ale současně na ně ze stejného důvodu působí přitažlivost jiných těles a tím je udržován jejich odvěký, pravidelný koloběh. Ústřední silou, která řídí toto víření hvězd a komet, planet a světů, je ovšem Slunce. "