Československé vojsko bylo v Rusko vychováváno od roku 1914 coby součást Ruských vojenských sil v duchu celoslovanského odboje proti Rakousku-Uhersku. V tomto smyslu se prokázala vysoká bojová morálka a akceschopnost České družiny (jak se jí v té době říkalo) v bitvě u Zborova (červenec 1917). Tím si získala renomé natolik, že se stala pravidelnou součástí Ruských vojenských sil v 1.WW.
Po VŘSR začala na toto vojenské uskupení silně doléhat politická, revoluční – rudá agitace, která za působila rozvratně a schizofrenicky a postupně vedla k demoralizaci a opouštění původního slovanského, národně - osvobozeneckého ducha (=zahraniční odboj proti R-U). A s tím, jak rostl počet jejich nově příchozích příslušníků, tato morálka i motivace stále více upadala a postupně se transformovala (u mnohý, zdaleka ne ale všech) do válečného kořistnictví.
Odzbrojení Československého vojska požadovaly strany, které předtím uzavřely B-L mír – tedy Německo a rudé sověty, protože prostě z vlivu této významné vojenské síly na další průběh revoluce měli strach. Součástí těchto požadavků na Československé vojsko bylo jeho vyklizení pozic a nařízení odchodu z Ruska přes Vladivostok. Stará garda legionářů nechtěla uvěřit, že jsou z Ruska vyháněni nepřítelem – na přání Německého vyslance v Moskvě Mirbacha a na rozkaz rudých sovětů. Brali to jako naprostou zradu na smyslu své existence. Sebevražda Švece se tak stala nejznámějším příkladem reakce hrdinů od Zborova na tuto naprostou ztrátu vojenské cti a smysluplnosti své další existence. Ocituji zde slova přímého účastníka klíčových jednání ohledně odchodu:
“Náš voják tu najednou stál neuznán ve svých nejsvětějších citech, připraven o to nejdražší, co choval ve svém nitru a co naplňovalo hrdostí jeho hruď. Skoro čtyři roky byl náš voják vychováván k ozbrojenému odporu proti starému, zarputilému nepříteli, s touto myšlenkou vstupoval do vojska. A nyní, když cíl byl dosažen, měl tu vysněnou zbraň, ať už to byla puška, dělo, kulomet anebo ta nejstrašnější zbraň vojína – nadšení, solidarity, a duch kolektivu složiti a vzdáti se z rozkazu toho, proti komu se zvedl a postavil - Němců a jejich vasalů bolševiků. Měl opustit ten prapor, na který tak oddaně přísahal a k němuž vzroucností náboženskou přilnul. Měl utlumit v sobě povznášející pocit zodpovědnosti za svobodu a samostatnost svého národa. Z Československého vojska, tohoto krásného vojska pohádkových rytířů, mělo se státi už ani ne stádo udržované v houfu přírodním zoologickým instinktem, nýbrž řezanka a lidské drtiny bez vůle a moci, nesené vichrem kamsi k Vladivostoku.“.
O postoji k tomuto prakticky ultimátnímu požadavku jednala Odbočka Národní rady v Rusku „tři dny a tři noci“ až nakonec „dobrovolně“ přijala tuto demobilizaci, či jak to účastníci jednání sami tehdy nazvali - spíše kapitulaci. Výsledek u vojska byl jednoznačný – veškerá autorita Odbočky Národní rady v Rusky tím byla ze prakticky dne na den zlikvidována a jak politická, tak vojenská poslušnost vojska Odbočce/velení byla suspendována.
V praktickém výsledku to tak samozřejmě přineslo naprostou morální, motivační a velitelskou rozpolcenost do řad Československého vojska na Rusi, se kterou vstoupilo do závěrečné, sibiřské periody. Rozpolcenost, kterou dr. Beneš (sic!) popsal v roce 1920 slovy: „Naše armáda proti své vůli (?) a proti vůli svých vůdců zúčastnila se bojů proti bolševikům“.
Lze se potom divit, že se při tomto kapitulačním a morálně vše devastujícím odchodu z Ruska dělo vše možné i nemožné, i přes (pro vojsko tehdy již bezvýznamnou) Masarykovu alibistickou, Londýnskou instrukcí – zachovávejte neutralitu ?
P.