Dagmar, díky za pochopitelnou reakci. Souhlasím, že pochopit tuto problematiku není zrovna rutinní úkol. Aniž bych Vás chtěl o čemkoliv přesvědčovat, nabízím pouze inspiraci k vlastnímu přemýšlení. Východisko vidím ve změně stanoviska, ze kterého na problém nahlížíme. Za koho máme jednotlivého člověka ? Kam dle nás vede jeho vývoj ? Je člověčí individualizací/formou ukončen ? Jak se vůbec postavit k otázce smrtelnosti (v tomto případě nerozlišujme zda přirození či nikoliv) ? Jaký je smysl smrti ? A co to vůbec znamená být naživu ? Hledání odpovědí na tento typ otázek nás vede ke kardinální otázce - skutečně to je tak, že když už vývoj přivedl člověka na tak vysoký evoluční stupeň projevující se primárně v jeho niterných, psychických schopnostech (a teď odhlédněme od rozdílů mezi jednotlivci), tak jeho úmrtím se veškerý tento v něm zrealizovaný vysoký evoluční potenciál jednoduše a nebojím se říct přímo primitivně beze stopy zlikviduje ? Mně odpověď že ano, smrtí vše končí, prostě smysl nedává a je v mém chápání v přímém rozporu s algorytmikou/logikou evoluce jako principu. Psychika jednotlivců, jejich vědomí (následně utvářející společenské poměry) je květem evoluce a při pohledu do přírody vidíme, co se s květy děje - jejich zánik není zánikem rostliny. A tak to IMHO musí být i s jednotlivým člověkem, jeho smrt není smrtí jeho nitra, jeho podstaty, na které jako květ na rostlině, periodicky vzkvétá do té či oné krásy, nezávisle od toho, jakou formou odkvetl.
Vše dobré.
P.