Milá Sorajo,
Moc děkuju za tento komentář. Jak se ukazuje - máme velmi podobné zkušenosti.
Tam níže jsem psala o svém dědečkovi. Protože se s ním velmi dobře povídalo, dozvěděla jsem se mnohé - a dodnes lituju, že ne víc.
O situaci těsně po osvobození mi vyprávěl, že to najednou byl u nás samý "partyzán". Tahali různé papíry a dobrozdání, jak moc "pomáhali" - přitom za války s nacisty spolupracovali a udávali. Mnozí byli také v mocenských strukturách protektorátu, což po válce zdůvodňovali tím, že "museli - ale jen naoko, ve skutečnosti pomáhali našim a nacisty nenáviděli". Strašlivá doba, kdy každý keťas se stavěl být tím největším lidumilem.
A teď si to porovnej s tím, co se dělo po "sametové"...
Z největších straníků se rázem stali největší "demokraté, bojující proti komunistům". Najednou také "museli, ale trpěli přitom a po celou dobu komoušům zatápěli".
A já jsem si absolvovala podobný zážitek, jako děda, který se po válce setkal s člověkem který ho nacistům udal - a ten člověk byl na vysokém postu. Mně zase seřval na ulici předseda stranické organizace z místa, kde jsem pracovala. V době, co to "bouchlo", jsem byla na MD, měla jsem měsíční mimino. Šla jsem tehdy z města od doktora, táhla kočár a ještě i nákupy - a on mě seřval jak dorotu, že nejdu na "mítink" - a jak si to představuju v takové "velké době, kdy se tvoří dějiny". Ten samý člověk, který mě dva měsíce předtím seřval na domovní schůzi, že jsem "vyvrhel, kterému je jedno strana a lid" (nikdy jsem ve straně nebyla). Ten samý, který po celou dobu, co jsem ho znala, využíval svou stranickou knížku a funkci k šikaně lidí, měl najednou na klopě obrovskou placku "OF", po nocích pálil v kotelně zápisy ze stranických schůzí - a později pracoval na městském úřadě ve funkci tajemníka spoustu let - dokud nezemřel...
Tak... já v tom, co mi kdysi vyprávěl děda, hned viděla analogii a mé "revoluční nadšení" touto příhodou vyprchalo jak bublinky z šampusu...