Tak... to možná všichni... :-)
Když si jen vzpomenu, co jsem ve svém "telecím" věku dědovi naplácala... tak se dneska i stydím...
A jsem mu moc vděčná za jeho trpělivost a dodnes obdivuju jeho jasnozřivost... Moc lituju, že jsem byla takový "radikál" - dozvěděla bych se mnohem víc. Ale tohle si člověk uvědomí až lety a zkušenostmi...
Můj děda byl vlastně "vyvrhelem" pro každý režim, kterým za života prošel. Za první republiky - protože byl komunista, za okupace - protože byl komunista a ještě k tomu "odbojář", za komunistů - protože nebyl "ten správný" komunista (takže ho vyloučili).
A co mi říkal:
- Nechtěli jsem nic jiného, než spravedlnost. Normálně žít - abychom měli možnost se uživit (a nemuseli žebrat, umírat od hladu jako otroci), aby naše děti mohli chodit do školy bez ohledu na majetnost rodiny, aby všichni měli zdravotní péči - bez ohledu na majetek. -
No a v jednom z posledních našich hovorů, když jsem se vysmívala režimu a tvrdě kritizovala, mi řekl (bylo to na konci 70-tých let):
- Ano, tohle co je, není to, za co jsme bojovali. Ti, co tam sedí, nejsou komunisti, ale straníci. Půjde to do kytek... a hodně brzy. A ano, ty se dožiješ plných obchodů - všechno, na co si vzpomeneš. Ale nebudeš se z toho těšit... ty totiž na to nebudeš mít. A budeš se znovu bát o práci, o zdraví svých dětí... A zažiješ na vlastní kůži svět, do kterého jsem se narodil...".