Tam v horké poušti, v kraji tom,
kde puká půda rozpálená,
ční strašný Ančar, smrti strom,
jak smutná hlídka opuštěná.

V den hněvu prý ta vyschlá pláň,
ta žhavá step jej porodila
a jeho větve, listů tkáň
i kořen jedem napojila.

Jed kape, vedrem roztaven,
skrz kůru prolínaje stvolu,
a teprve když zhasl den,
se sráží v hustou, lesklou smolu.

Sem nezabloudí živý tvor,
ni zvěř, ni pták: a jeho snětí
když vítr dotkne se - pak mor
a smrt s ním po krajině letí.

A orosí-li bludný mrak
list jeho mdlý a vrávoravý,
déšť plný jedu stéká pak
s těch větví dolů v písek žhavý.

Člověk člověku povelel
však jíti pro jed k smrti stromu:
a otrok poslechl a šel
a k ránu navrátil se domů.

Kus nesl smůly jedové
a větev odumírající.
A potu kapky ledové
mu tekly po čele a líci. -

Pak zalezl v chýž ubohou
a skonal, nedočkav se rána.
Tak zemřel otrok u nohou
nepřemožitelného pána.

I napojil ten mocný car
své šípy poslušné tím jedem,
by nesly smrt, by nesly zmar
a vítězily nad sousedem.