No... já přeci netvrdím nic jiného - spíše tedy Švejcar. Nedají se tu přeci vypsat všechny myšlenky knihy.
Vztah k dítěti se tvoří už od prenatálního věku - a to u obou rodičů, kde u muže jde tento vztah spíše cestou "přes ženu". Budoucí výchova dítěte a citové vztahy jsou ovlivňovány celkovou "atmosférou" v rodině a to nejen v době, kdy do rodiny miminko přibude, ale ještě před narozením a tato kvalita pak zakládá na budoucí úspěšnosti výchovy.
Švejcar mj. prosazoval přítomnost otců u porodu a to právě z tohoto důvodu = založení citového vztahu k dítěti.
A - samozřejmě - doba výchovného působení otců nastává až později, ovšem... pokud není na čem stavět (není rozvinutý vzájemný citový vztah), výchova ztroskotává.
Proto jsem psala, aby se tatínkové zavčasu "starali". Švejcar v té knize uvádí příklady, kdy např. budoucí matka zažívá "vlažné" (až odmítavé) postoje budoucího otce nebo necitelné chování s ohledem na svůj stav - a výsledkem je buď její (celoživotní) přemrštěná ochrana dítěte - nebo naopak vlažnost, chápání dítěte jako příčiny svého vlastního omezení. To jen jako příklad...