Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: fajn ...

tak ještě toho slíbeného Stalina z KD ... | 06.09.2016

na hlavním vlákně mě to asi bloklo... jestli to bude duplicitní.., tak to Hoxi prosím Tě smaž .. dík.

Josif Visarionovič Čungašvili - Stalin byl velmi zajímavá osobnost. Jeho matka byla zbožná žena a chtěla, aby Josif byl knězem. Josif nastoupil do semináře, ale poměry v něm a v tehdejší církvi ho natolik iritovali, že spolu s dalšími seminaristy se jako poctivý křesťan proti těmto hrubým nešvarům postavil. Za to byl ze semináře a z teologického studia vyloučen, byť byl již vysvěcen na subdiakona. Není divu, že na církev zanevřel a dal se na druhou stranu. To osvětluje i jeho na naše poměry poněkud drsný přístup k církevníkům. Matka mu nikdy neodpustila, že se nestal knězem. Když jí jednou navštívil, ptala se ho: "Co Ty tam vlastně v té Moskvě děláš? Často tu o Tobě slýcháme." Josif jí odpověděl: "Něco jako cara". Matka mu řekla: "Tys měl být kněz, ne car." Obrat nastal za II. světové války. Našel bych možná doma fotografie, kdy kněží žehnají celým plukům (!) Rudé armády. Pravoslavná církev v Rusku se zcela postavila proti Němcům za Stalina, a to s takovou vehemencí, že to Josif nemohl přehlédnout. Když Rudá armáda zvítězila v roce 1943 v bitvě u Stalingradu (dnešní Volgograd), Josif pozval do Kremlu vedení ruské pravoslavné církve. Na uvítanou se vesměs stařičkých prelátů zeptal, kde mají nějaké mladé. Mjestoblusťiťelľ patriarchy Sergij (funkce patriarchy nesměla být do té doby obsazována) mu odpověděl: "Měli jsme jednoho mladého nadějného bohoslovce, který nám nyní vyhrává válku. Vtom roztály pomyslné ledy a mezi Josifem a preláty probíhaly rozhovory až do ranních hodin. Jejich záznamy se asi nezachovaly, nicméně probíhaly údajně v srdečné a dělné atmosféře. Nad ránem Josif předepsaným způsobem, jak se sluší na podjáhna, vedl biskupa Sergije k autu, které pro něj a jeho doprovod nechal přistavit. Na rozloučení mu řekl: "To je vše, vladyko (vladyka - česky biskup), co pro Vás mohu udělat. Od té chvíle Josif dal církvi plnou svobodu. To se však nelíbilo jeho podřízeným, z nich někteří proti vůli Josifa pokračovali v represích proti církvi, byť zpravidla skrytě, o to však nebezpečněji. Nebožtík řeckokatolický biskup Ivan mi jednou vykládal, jak jeho známý, který studoval teologii s Josifem, mu v roce 1950 napsal dopis, že by se s ním rád setkal. Josif mu poslal zvací dopis a letenku. Byl u něj týden. Sloužil sv. liturgie, Josef jako subdiakon mu přisluhoval u prestolu (presto - česky oltář). Nedalo mu to, a zeptal se ho: "Prosím Tě, Josife, Tys takový zbožný člověk, a Tobě nevadí, že je v Rusku církev místy krutě pronásledována?" Josif mu zkroušeně odpověděl: "S tím já nemohu dělat nic." To jistě měl pravdu. Oni ti diktátoři nejsou tak všemocní, jak se zdá. Moc za ně vykonávají zpravidla jiní. V Rusku je Stalin stále považován za velikého člověka. I jeho odpůrci tvrdí: "Plachoj politik, no chorošij palkovoděc" "Špatný politi, ale dobrý vojevůdce." Vztah dnešní ruské pravoslavné církve k jejímu subdiakonovi se jeví jako ambivalentní, více však asi pozitivní. A tak snad není namístě ani nejmenší rozumná pochybnost o tom , že Josif nakonec došel věčné nebeské blaženosti, v níž v Bohu spočívá.
Otěc subdiakon Josif, moli Boga o nas i o Svjatoj Velikoj Rusi!

od: Opičáka , z: http://www.krestanske-diskuse.net/archivy/archiv2014/ja-rodina-lide-vztahy-moralka-3/subdiakon-josif-1276/#prispevek-154539

Přidat nový příspěvek