Před dávnými a dávnými lety (asi tak patnácti až dvaceti) existovala počítačová hra Proliferation.
Byl to simulátor globálního konfliktu s použitím jaderných zbraní.
Člověk si mohl vybrat ve kterém regionu začne, za ostatní hráče hrál počítač, ale mělo to i multiplayer.
Kromě mnoha jiných věcí tam bylo možno v praxi ověřit, že nejlehčí a nejrychlejší je ovládnutí světa při začátku v Severní Americe. Protože v Jižní Americe, Africe a Austrálii je slabší ekonomická základna, která neumožňuje moc rychlý rozvoj a v Eurasii je vždy na začátku více hráčů, kteří se drbou mezi sebou a oslabují se navzájem. Severoameričana sice doprava jednotek na bojiště přes oceány stojí víc, ale silná a přirozeně chráněná ekonomika na to vydělá.
Ale muselo se postupovat od okrajů do středu. Ovládnout po Severní Americe i Střední a Jižní, potom Afriku, Austrálii a Británii a nechat ostatní, ať se v Eurasii melou mezi sebou. V dalším kroku ještě ovládnout Indonézii, Japonsko a Kamčatku. Při rozumném řízení ekonomiky a efektivním využívání jednotek dokázal člověk Eurasii obklíčit ze všech stran, znemožnit protivníkům soustředění sil a jejich přesun po moři, tím i konvenční protiúder proti vlastnímu území. Vybudováním PRO se dalo částečně zabránit i útoku ICBM.
Jakmile jsem ale dokázal Eurasii sjednotit (tj. porazit nebo vytlačit ostatní hráče) dříve, než se mi tam začal moc angažovat ,,Američan", zpravidla jsem vyhrál, ale trvalo to o dost déle.

Proč o tom píšu: Dokud se bude osazenstvo Eurasie drbat mezi sebou, bude mít zbytek světa usnadněnou pozici vůči ní.
V okamžiku, kdy bude Eurasie ,,táhnout za jeden provaz" nebo alespoň za více provazů jedním směrem, stane se její kompaktnost výhodou. Druhá strana je si toho vědoma a snaží se tomu zabránit.

A vo tom to je.