"Podle mne nastane inflace ve stagnující ekonomice pouze tehdy, pokud ten, kdo dává do oběhu peníze, inkasuje na úrocích méně, než kolik peněz sám vydá při nákupech (zanedbávám pro jednoduchost ztráty oběživa a tvorbu peněžních zásob).
Pokud ten, kdo vydává peníze, inkasuje na úrocích více, stahuje je z oběhu, roste po nich poptávka a proběhne naopak deflace."

Teoreticky by to tak malo byť. Lenže bankstri nevrhnú nazad do reálnej ekonomiky ani promile zo svojich úžernícko-parazitických, cez úrok odsatých ziskov a tak chýbajú peniaze na splácanie starých dlhov a ich úrokov (z úrokov). Teoreticky by malo dôjsť k deflácii (poklesu cien tovarov a služieb), keďže ľudia nemajú za čo kupovať výrobky a služby. Ale, keď si zoberieme napríklad len taký vývoj v USA a doláru dajme tomu za posledných 50 rokov, tak vidíme, že ceny skôr stúpajú ako klesajú. Teda dochádza ku inflácii a poklesu kúpnej sily dolára (ľudia si dnes za 1 US dolár môžu kúpiť menej vecí a služieb ako pred 50 rokmi). A normálne/prirodzene by to malo byť práve naopak, ceny tovarov a služieb by mali nanajvýš +- stagnovať na jednej úrovni, alebo v tom lepšom prípade klesať (v dôsledku vedecko-technologického pokroku - tovary a služby by sa mali dnes dať vyrábať a poskytovať lacnejšie). Ak si dobre pamätám, tak len peňažná zásoba (všetky peniaze: hotovostné aj bez-hotovostné) v Euro-zóne stúpla za poslednú cca. dekádu v dôsledku neustáleho požičiavania a chrlenia prachov do obehu (kvantitatívne uvoľnovanie a podobne), tuším až niekoľkokrát.

Tu raz tuším Hox napísal zaujímavé zistenia:

"Problémem je, že dnes banky poskytují úvěry i dlužníkům, o kterých vědí, že nemají šanci dluhy splatit, a to na úrovni jednotlivců, firem i států. Neustále tak narůstá disproporce mezi množstvím peněz a produkcí, která by je v optimálním případě měla krýt. Svoji roli tady hraje nejen morální hazard bank, ale hlavně fakt, že pokud by se proud peněz zastavil, celý systém zkolabuje. „Díky“ úroku je finanční systém nastavený tak, že ke svému fungování potřebuje neustálý exponenciální hospodářský růst, a protože ten není donekonečna možný, nahrazuje se exponenciálním nárůstem zadlužení – prozatím...

Stále více se utahující smyčka na krku - aby reálný sektor mohl splatit úroky z minulých půjček, musí opět akceptovat lichvu, protože jinak ty prostředky, kterými by šly splatit úroky z minulých úvěrů, jednoduše neexistují, nevzniknou, nejsou v systému.

Problém současného systému není ani tak v samotných půjčkách ale ve faktu, že jen tak se v něm generují nové peníze, takže aby nezkolaboval, musí si stále všichni více půjčovat, kvůli stále rychlejšímu odlivu peněz do finančního sektoru díky předchozím půjčkám."