ps. Vy jste ještě nikdy nevydoloval žádné informace z hlubin/výšin vlastního nitra abyste mohl říct - vím, ale dokázat to nemohu ?"
vím, ale dokázat to nemohu = přijal jsem za své, ztotožnil se s tím, uvěřil jsem.
Já pracuji s informacema jen tak, že je považuji za více anebo méně pravděpodobné. A k tomu je potřeba ještě připočítat faktor, že je možné, že jsem neporozuměl anebo mi ještě nějaká důležitá část skládanky chybí. Blahoslaveny byly dětské časy, kdy jsem viděl nezatížen znalostmi a zkoušenostmi věci černobíle. Bylo to velmi snadné a úlevné! Ale nebylo to pravdivé, život v pravdě bolí! Stejně jako život v lásce. Jeden náš prezident alkaš se oháněl pravdou a láskou. Krásné, sluníčkové to bylo. Ale to nikomu neřekl, možná to ani nevěděl, že život s autentickou pravdou a láskou není pro sraby, protože bolí. V tom smyslu je těžce pravdivé poselství ukryto v samotném základu Nové Zákona. V ukřižování. Ukřižováni je totiž symbol nejvyšší oběti za pravdu a za lásku. Celý ten proces je jako vzkaz. Od mimozemšťanů, od Boha ... Kdyby lidé opravdu pochopili to, co je v NZ (a neklouzali po povrchu), žádný GP by neměl šanci.
A tak, vlastně jsem si vzpomněl na jeden z případů "vím, ale dokázat nemohu".
Když jsem si cca před 30 lety koupil u kostela na pohřbu mé babičky Bibli, otec se mě zeptal, proč jsem to udělal. Neřekl jsem mu, že nám z ní babička čítávala, když jsme tam byli na prázdninách příběhy z NZ. V té době jsem byl komunista a tak jsem mu řekl, že chci pochopit myšlené protilehlé ideologie. A když jsem NZ pak četl, napadaly mě přitom různé výklady, které zdánlivě nesouvisely s tím, co tam bylo explicitně napsáno. A během čtení jsem měl silný pocit, že to hlavní, co tam čtu je mezi řádky a to co bylo mezi řádky mi dávalo smysl, neuvěřitelně to zapadalo do mozaiky mých znalostí. Po přečtení jsem měl a doposud mám intenzivní pocit, že VÍM. Ale zároveň pocit bolesti a zklámání. Protože jsem to, co vím, nedokázal verbálně předat, nikdo tomu nerozuměl a nedokázal jsem nikoho tímto problémem déle zaujmout. A pozor, nejpodrážděněji jednali ti, co se považovali za věřící, křesťany a chodili často do kostela. A tak jsem pochopil ještě více o tom, co je v NZ napsáno. Třeba kapitoly o farizejích. Pochopil jsem tragicky hořkou ironii života. Ti lidé věří, praktikují, věnují tomu značnou část života a - NEVÍ. Ale našel jsem stopy těch, co vědí. V uměleckých dílech. Knihách, básních, filmech ... jsou tam scény a příběhy o tom svědčící.