Já byl vychováván v tom, že lidé jsou si rovni. Samozřejmě dnes vím, že se ta věta dá interpretovat různě. Třeba přidat k tomu tvrzení, že by si lidé měli být rovni před zákonem i před Bohem a nikdo by se neměl vyvyšovat nad ty druhé.
Ale neznamená to, že mezi lidmi nejsou velké rozdíly. Vždy jsem měl tendenci nedostatky ostatních omlouvat a hledat chyby spíše na sobě. Ale v průběhu života se už desítky let nestačím divit tomu, čeho jsou lidé schopni. Jaká směs nízké sebeúcty, prosté hlouposti, závisti a pokřivené logiky! Zároveň se mi už daří vidět za tím příčiny, číst v příběhu mezi řádky. Při sledování pořadu "Ano šéfe!" dodnes nevycházím z údivu, s jakým vybavením, myslím mentálním a znalostním se lidé pouštějí do tak relativně náročné činnosti, jakou je vedení restaurace. Pozoruhodné je porovnat to se stejným pořadem s Gordonem Ramsey, protože tam je vidno totéž, ale s Američany.
Podobně i různé příběhy ze soudní síně (třeba jako Soudkyně Barbara) člověku ukazují směs morální bídy a hlouposti, které by člověk normalně ani nevěřil.
Přitom jsem zvyklý na to, že lidé nejsou stejní, za 5 let v Rusku jsem se naučil myslet i vnímat nejen jako Čech ale i jako Rus a naprosto chápu, že myšlení jednoho národa se může druhému národu zdát absurdní. Neocenitelná zkušenost. A platí to nejen mezi národy ale i mezi různými společenskými vrstvami v rámci téhož národa.