Za poslední měsíc ( na který se vše připravovalo už předchozí dva měsíce) jsem si plně uvědomila, že nemám vůbec žádnou pravomoc v hmotném světě, prostě smiřuji se s tím, nemám.

Vše, co chci ve svém životě změnit, musím vybojovat nejprve sama se sebou, změnit sebe a pak se ty vnější podmínky upraví samy. Vždy mi to připadalo jako moje neschopnost, ale ne byl to docela tvrdý výcvik od nejútlejšího věku této mé existence, k trpělivosti a poslušnosti ( v určité rovině).

Během těch posledních pár týdnů se můj vnitřní svět naprosto rozpadl, jakobych se procházela rozvalinami a už nějak nechápu, jaký ty trosky měly účel, v době, kdy držely pohromadě... Otevřela se nade mnou nebeská klenba, místo střechy, zatím nepršelo, ale nejistá jsem... nevím kam jdu, jaký je konkrétní cíl, ale vnitřně mi je dobře. Budu dál trpělivá... Chci být šťastná s co nejvíce lidmi na planetě...