Kolem roku 2000 jsem měla sen.
Dívala jsem se z okna na noční nebe. Na Zemi bylo temno a ponuro, všude hluk a válka.
Nebe bylo tmavě modré s mnoha zářivými hvězdami. Co chvíli se v něm otevřelo "okno" a v něm se objevil svět, krásný, v třpytivých barvách. Pak se začala otvírat "okna" různě po obloze. Byly tam vidět krásné světy a mezi nimi probíhal čilý přátelský ruch.
Byla to neskutečná krása, doprovázená užasným pocitem.
Pak se mi obrátila pozornost na Zem.
Začala jsem upozorňovat všechny lidi kolem, aby se podívali na tu krásu, aby se dívali a nechali toho válčení a ponurosti. Tahala jsem je za rukáv a ukazovala nahoru.
Nikdo nic neviděl. Bylo mi to líto, neměla jsem se o tu krásu s kým podělit.
Pan Zazobin (mimo jiné) říká, že člověk je tam, kde je jeho mysl.
Mysl se "pohybuje v informačních polích", popisují to tak, že mozek je jako přijímač frekvencí a přijímá ty, na které je naladěn.
Myšlenky mozek neprodukuje, ale přijímá a pracuje s nimi.
Těžko se to vysvětluje, protože na to nemáme ustálené pojmy (asi doteď nebyly třeba).