Jako inženýr praktik s ambicemi výzkumníka, projektanta, konstruktéra a programátora (každou z těch činností jsem si vydělával několik let a všechny vyžadovaly permanentní studium) jsem ke všem myšlenkám uvedeným v článku došel zhruba za 30 let po nástupu do praxe empriricky, tedy jsou to cenné myšlenky na stříbrném podnosu.
Nevyčítal bych neschopnost učitelům, jejich problém je v drtivé většině ten, že svou celoživotní kariéru neopustili od dětství školské prostředí. Jak mají učit a připravit na děti něco, co nikdy nepoznali, tj. požadavky praxe výrobní, ve službách, na úřadech? Připomíná to tak trochu problém kněze v celibátu, který má dát někomu školení o kvalitním sexu. Mohou je maximálně připravit tak, aby se to naučily rychle a dobře po ukončení vzdělání v praxi samy. To vyžaduje opravdu širší vhled a životní zkušenosti. Ne každý (max 1 z 10) učitel je ovšem takto obdařen.
Nostalgická vzpomínka. "Справочник по математике для научных работников и инженеров." Корн Г., Корн Т. je opravdu "tlustá kniha", přes 800 stran, možná ji ještě někde mám. Je tištěna na cigaretovém papíře, jinak by se do jedné knihy nevešla. Pokud zná někdo "Přehled užité matematiky" od Karla Rektoryse, tak ví, co je to za tlustospis, Korn obsahuje tak 2x více informací.
Ruská vysoká škola (technika, ne medicína) vyžadovala na zkouškách mnohem méně faktů a mnohem více porozumění. Dobré pro lenošné studenty, jako jsem byl já. Čím vyšší šarže, tím více to platilo. Proto jsem vždy dal přednost jít se vyzkoušet k profesorovi než k asistentovi nebo docentovi, když byla možnost výběru.
Ale systém "kursových prací"(курсовирков), které byly vždy malou diplomkou - projektem dle zadání tématicky spojeným se zadaným kurzem byk vynikající. Jednalo se o samostatné práce, které se dělaly doma (tohle si někdo nechával hodně pomoci), rozsahem asi 20 stran.