Typický tržní podnikatel zná jednoduchou rovnici: Cena = náklady + zisk (zisk tak velký, co unese tržní poptávka). Výsledkem je trvalý růst cen navzdory snaze udržet či snížit náklady. Proč se ochudit o dodatečný zisk, když snížím náklady, že? Stalinovo ZUH není triviální, protože úsporu na nákladech rozděluje mezi prémie zaslouživších se (viz článek), dodatečné opravy investice (o investicích se nemluví, protože tento pojem tam nebyl tehdy používán) a snížení výsledné ceny. Takže není triviální průběžně sledovat finanční efekt "zlepšováků", motivovat zaslouživší se, zvýšit investiční fond a ještě s ohledem na reálnou kupní sílu populace snížit přiměřeně ceny. Dnes se tomu říká dynamické indikativní plánování (to je spojnice k Japonsku), které obsahuje i kombinaci peněžní a morální motivace. V západních společnostech se setkáváme pouze s vertikálním (subjektivním) řízením s manažerským platem vysoko nad rámec platů tvůrců a nezávislý na produktivitě a s výhradně výkonovou peněžní motivací. Přitom je tak přirozené tomu, kdo snižuje náklady bez újmy na kvalitě, dát nejen výraznou peněžní odměnu, ale také jej případně povýšit či zapojit do týmu ke zvýšení týmové produktivity. Deflace je rozhodně lepší než inflace při silnější motivaci k vyšší produktivitě.