No, vlastnictví může být i omezené. Nebyl tu nikdo, kdo by vlastnil výrobní prostředek v tvém slova smyslu byzvýhradně, v podstatě se o moc prala jakási stranická klika. Ta sice měla značná práva, ale například prodat nějakou fabriku mohla dost těžko. Stejně tak nemohla prodat třeba půdu zahraničnímu vlastníkovi, to by bylo těžko zdůvodnitelné. Právě proto mnozí z nich sametovou revoluci uvítali. Stali se z nich oligarchové, kteří své impérium vlastní neomezeně, například je tu Babiš. Trochu jim to nevyšlo, protože se objevil zahraniční kapitál a ten je vyšoupl ze židlí.
Já bych řekl, že to vlastnictví bylo v rukách početné oligarchie, která se navzájem omezovala ve svých právech. Takovou oligarchií byla stranická věrchuška.
Tedy ano, veřejné vlastnictví výrobních prostředků v pravém slova smyslu to nebylo. Přesto si myslím, že z toho majetku měli lidé mnohem větší podíl, než dnes.
Je ostatně otázkou, jak by mohli všichni lidé spolurozhodovat. Sehnat nějakou podnikovou schůzi a tak hlasovat, kdo bude ředitelem? Nebo hlasovat o strategických rozhodnutích týkajících se směřování podniku? Tohle nebylo ani za Stalina a přesto se říká, že Stalinská ekonomika byla velmi úspěšná.
Jde tu o mechanismus, který umožní dostat se do řídících funkcí těm nejlepším. Ale jak to udělat, toť otázka. Máš nějaký recept?