Tady vidím rozpor který mě vede ke dvěma různým interpretacím pojmu času.
1. Čas je věčný. Z toho mám dojem, že čas jako entita existuje i v průběhu Brahmovy noci, kdy prostor neexistuje. Pak by ovšem čas nemohl být kvalitou prostoru, protože existuje nezávisle na něm. Rozdíl by byl jen v tom, že v době neexistence prostoru by tu onen archivátor-čas sice existoval, ale nic by nezapisoval. Pak by ovšem i z globálního hlediska byl kontinuální a také lineární
2. Čas je kvalitou prostoru, tudíž je na něm existenčně závislý. A je tedy věčný jen díky střídání Brahmova dne a noci, které je nekonečné a tudíž věčné. Pak ale čas sice je lineární veličinou lokálně v rámci jednoho Bráhmova dne, ovšem gllobálním rámci celého toho koloběhu není kontinuální, protože opakovaně vzniká a zaniká. Jelikož naše existence, stejně jako existence našeho prostoru je ohraničena jedním Bráhmovým dnem, je z našeho hlediska čas kontinuální a plyne lineárně.
Nebo je to ještě jinak?
Ke mě chodí spíše myšlenky na to, že celá vícerozměrná "krychle" časoprostoru je od počátku hotová a my se pohybujeme každý svou cestou, která je nám v podstatě předurčena, protože v rámci takovéto mnohorozměrné globální (nebo totální) kauzality, jsou veškerá naše rozhodnutí a stavy, kterými projdeme předem dána. Pak ovšem možnost ovlivnění naší karmy by byla pouhou iluzí, ostatně jako veškerá realita kolem nás. Moc se mi ta představa ovšem nelíbí, protože znamená totální nesvobodu.