Dovolil bych si stručně komentovat výrok v posledním odstavci textu: "...Mimochodem právě tyto závěry jsou jedněmi z principiálních odlišností oproti závěrům vyplývajícím z východních nauk typu budhismu, kde je něco jako „útěk do sebe sama“ jedním z filosofických východisek toho, jak se vypořádat s „nekvalitním a nepřátelským okolím“, potažmo společenskou angažovaností."

Jedná se bohužel o velice povrchní pohled na východní nauky a zejména na buddhismus, který je mylně chápán, v duchu západního ateismu, jako nějaká intelektuální "filosofie". To, že hinduismus vytvořil vyspělou strukturovanou společnost je mimo jakouokoli pochybnost. Na jeho filozoficko-duchovním základě vyrostly takové angažované osobnosti, jako Gándhí.
Pokud jde o buddhismus, ten v principu řeší otázku osvobození od strasti a nevědomosti introspektivní cestou, tedy nikoli žádný "útěk." O "útěku" lze hovořit v případě závisostí, buddhismus však jde cestou přesně opačnou - zbavování se závislostí. Kromě detailně propracované praxe a dialektiky má i svoji etiku, která je do hloubky pojatá jako učení o příčině a následku. Tripitaka (Vinaja) obsahuje soubor pravidel pro buddhistickou komunitu, postavený na těchto principech. S příchodem máhájány a koncepcí bddhisattvy soucitu dostává sociální stránka nový rozměr. Kdyby buddhismus neměl sociologickou složku, těžko by dokázal vytvořit vysoce funkční civilizační útvary, které v období před islámskou invazí zabíraly území od Mervu (Turkmenistán) až po Cejlon, Bali a Japonsko. Buddhismus patří k nejstarším naukám - dva a půl tisíce let - a jak úzce je provázán s komunitním životem můžete i dnes vidět ještě třeba v Barmě, kde má podobu zřejmě velmi původní.

Je chvályhodný zájem o nové koncepce, ale každá seriozní věda by v první řadě měla stát na poctivých základech všeobecného vzdělání.