Dnes se mi to líbí, přečetl jsem si i příspěvky níže a cítím rezonanci s tím, jak to myslím. Tj. z mého pohledu napsány dobře a jsou rozumné, jako i tvé odpovědi.
1. Tady stručně - takto jak to říkáš to dává smysl. Myslel jsem, že to bereš jako nějakou popularizaci.
2. V pořádku. Dnes se proto používá asi také ne zcela vhodně mnoho jiných termínů jako třeba psychopat nebo deprivant, někdo řekne zm.d. Já se na to dívám podobně jako ty. Jsem přesvědčen, že s vyjímkou velmi malých dětí a to ještě ne všech, jsme poškození některými zkušenostmi prakticky všichni. A myslím tím teď psychiku. Vidím to i na sobě (to by se člověk měl snažit zjistit nejdříve, ale je to zároveň nejtěžší). Zbavit se takových defektů je nesmírně těžké, nelze to lámat přes koleno. Okamžiky prozření jsou, když člověku nějaké zkušenost (setkání s člověkem výrazně vykazujícím nějaký defekt, shlednutí filmu, kde se nachází, přečtení knihy) nevede ke konstatování "Přesně jako ten či onen", ale k otázce "A co já? Nedělám to náhodou taky?!" a schopnosti upřímné co nejobjektivnější odpovědi.
3-4. Ano, všechno správně. Když jsem se k tomu vyjadřoval, měl jsem nejvíce na mysli proces snad nejdůležitější - vytváření koncepce použité v základech řídícícho procesu. Protože tady, zcela souhlasím, je zásadní, jaké emoce stojí v základech této koncepce. Mohou být skutečně žádoucí i nežádoucí. Láska, soucit, nenávist, zdánlivá bezemočnost - chladná kalkulace, touha pomoci a opojení mocí atd ...
Výběr pak zásadně ovlivní vektor cílů a tím i celý řídící proces. Pochopitelně i na nižších prioritách řízení je potřeba s emocemi počítat, vyhodnocovat je, podporovat nebo neutralizovat. Velmi "šikovně" je to využíváno v organizaci barevných revolucí.