Pan Pjakin srovnává nesrovnatelné. Rusové v rámci svého rozvoje pojmuli mezi sebe jiné národy, mimo jiné i Čečence, kterým umožnili uchovat si svou kulturu,
což je chvályhodné. Češi své území Koruny české naopak vždy bránili a vzniklé Československo akceptovalo němce v českém pohraničí.

Teď pár faktů:

Situace před 30. zářím 1938

Nástupem Adolfa Hitlera k moci roku 1933 došlo ve vzájemných vztazích Čechů a Němců v českém pohraničí k postupným změnám. Nacistické Německo začalo podporovat prostřednictvím sudetoněmeckých stran a spolků národnostní a rasovou nesnášenlivost. V této činnosti se vůdčí role ujala Sudetoněmecká strana, kterou založil Konrád Henlein. V druhé polovině třicátých let se neustále stupňovaly nejen požadavky českých Němců vůči československé vládě, ale docházelo i k formám otevřeného nepřátelství vůči Čechům, kteří byli slovně i fyzicky napadáni, kterým bylo odmítáno poskytování služeb a prací ze strany Němců, či znemožňováno své služby a práce Němcům poskytovat. Stále častěji se konaly pochody německých hajlujících výrostků, Čechům a Židům bylo vyhrožováno, byla jim rozbíjena okna, ničen majetek. Mnoho smíšených česko-německých manželstvích bylo z důvodu německé nenávisti k Čechům rozvráceno. Nenávist se též projevovala i vůči českým dětem, které byly svými německými vrstevníky napadány a bity, přičemž docházelo i k těžkým zraněním.

Tato situace vyvrcholila 12. září 1938, když Adolf Hitler na sjezdu NSDAP v Norimberku nevybíravě zaútočil proti Československu, což podnítilo sudetské Němce k vyvolání puče. Ještě téže noci došlo v pohraničí k útokům henleinovských bojůvek proti čs. policejním stanicím, celnicím a poštám, při nichž bylo zavražděno několik desítek úředníků a vojáků. Na tuto situaci odpověděla čs. vláda posláním vojska do pohraničí k potlačení puče. Dne 29. září však byla uzavřena Mnichovská dohoda mezi Německem, Itálií, Velkou Británií a Francií o odstoupení pohraničí nacistickému Německu. Když československý prezident Edvard Beneš zjistil, že ztrácí spojenecké vojenské záruky Francie a Velké Británie, 30. září Mnichovský diktát přijal.

Situace po 30. září 1938

Ihned po přijetí Mnichovské dohody nastalo vyhánění Čechů a Židů z pohraničí. K nim se v útěku přidali i němečtí antifašisté, kteří se obávali represí. Vyhánění nebylo prováděno na základě žádného oficiálního dokumentu, ale realizováno bylo masově pod obrovským nátlakem a výhrůžkami zejména německých ordnerů, ale i těch, kteří se slovního i fyzického napadání Čechů a Židů dopouštěli již dříve. Utečenci nakládali svůj majetek na vozy, do automobilů a železničních vagónů a prchali zpět do své zmenšené vlasti. Při útěku docházelo i k událostem, jako byly například krádeže, vyhrožování střelnými zbraněmi, či jiným. Kromě národnostní a rasové nesnášenlivosti českých Němců hrála v mnohých případech útoků na Čechy i touha po kořisti.

V první vlně utečenců byli nejen státní zaměstnanci (finanční stráž, úředníci, pošťáci, policisté), kteří byli od Němců nenáviděni nejvíce a doslova přes noc přišli o práci, ale i dělníci, živnostníci, zemědělci a jiní zaměstnanci. Záleželo na situaci v různých místech a oblastech, na poměru národnostního složení, na aktivitě místních sudetoněmeckých vůdců a skupin. Po převzetí moci Němci a nastolení řádných orgánů se situace zklidnila. V českém pohraničí zůstalo 319 tisíc Čechů, zejména zemědělců, kteří zde měli svoji půdu, ale i dělníků a ostatních zaměstnanců. Bylo zapotřebí pracovních sil a nebylo možné pokračovat v politice okamžitého vyhánění. To se však jevilo jako dlouhodobý cíl, jež v dobách války nakonec přerostl i ve snahu vysídlit český národ ze svého historického území úplně.

Na konci WWII to schytali němci po právu - "Kdo zlé strojí, ať se zlého bojí."

Na závěr musím konstatovat, že boží mlýny melou... Když se teď podívám na Německo, tak vidím, že mají své vlastní "sudeťáky" s ručníkem na hlavě, jo karma je sviňa.


a ještě pár svědectví z té doby:

V pohraničí jsem se narodila a žila tam s rodiči a všemi příbuznými, naposled v Chomutově. Lidí, kteří dnes Sudeťáky a jejich odsun litují, by měli vědět, jak jsme my, Češi, ve vlastní republice byli ubozí a jak trpěli nadvládou Němců, kteří byli na všech vlivných místech, jak jsme museli chránit svá obydlí, aby nám Němci neházeli do oken ruční granáty a kamení, jak jsme opouštěli své domovy – nábytek v otevřených železničních nákladních vagónech (jak asi vypadal klavír po dešti a několikatýdenní cestě!!)

Nechci se dál podrobně rozepisovat, co všechno jsme zažili, nerada na to vzpomínám, bude mne to bolet do konce života. Kromě materiálních škod jsem ani nemohla dokončit gymnaziální studium, protože ve vnitrozemí, kde byly školy přeplněné, jsem nebyla přijata.

Veřejnost by se měla o uvedených skutečnostech dozvědět víc. Jsem již stará (70 let) a nás pamětníků z té doby je již málo. Všichni by měli vědět, jak páni Němci, kterým bylo v Sudetech tak „ubližováno", museli požádat Hitlera, aby je „vysvobodil" a zabral, jak zbili po záboru české občany, kteří z existenčních důvodů museli v Sudetech zůstat, např. horníci na Mostecku, pro které nebyla ve vnitrozemí práce. O této razii na Čechy málokdo ví. Škoda, že naši příbuzní, kteří to zažili, jsou již mrtví a nemohou to dosvědčit.
Libuše Bartušová, tehdy Chomutov

***

V roce 1938 mi bylo dvacet let, byla jsem svobodná, učitelka a žila jsem s rodiči a bratrem v Chomutově. Můj otec byl v roce 1937 přeložen z Kladna do Chomutova jako správce policejního úřadu a jeho expozitur.

Celá naše rodina byla v září 1938 vyhnána z Chomutova (s bytovým zařízením vezeným na otevřeném nákladním autě) do Kladna, kde jsme se dočasně ubytovali u známých. Nábytek, zčásti odcizený a poškozený, byl uložen ve skladišti. Otec podle nařízení ministerstva vnitra opustil Chomutov s celým policejním sborem a se spisovým materiálem až jako poslední.

Na dobu svého ročního pobytu v Chomutově v roce 1938 se dobře pamatuji, a to hlavně na histerické běsnění sudetských Němců a na jejich napadání Čechů tam žijících.
V. K., tehdy Chomutov

***

Narodila jsem se v lednu 1938 v Chomutově, kde moji rodiče v té době bydleli. Otec byl obvodním inspektorem státní policie v Chomutově I. Z vyprávění rodičů vím, že jsme se v září 1938 museli z Chomutova vystěhovat a náš byt obsadili henleinovci. Vystěhovali jsme se do Strakonic u Loun, kde v té době měl otcův bratr mlýn. Zde žila celá rodina čtyři měsíce bez bytu, než byl otec přeložen do Náchoda. Za věci zanechané v Chomutově jsme neobdrželi žádné odškodnění.
Antonie Kočlíková, tehdy Chomutov