Tak nefunkčnost DM lze vidět už jen na tom, že nikdy nikde nebyly jeho teoretické konstrukce doprovázeny smysluplnými příklady, na kterých by bylo možno oddemonstrovat příklady praktické aplikace teoretických východisek či tzv. zákonů. A jak víme praxe potvrzuje teorii, takže zde v podstatě není co smysluplného řešit. Je v podstatě evidentní, že DM je mystifikačním dílem snažícím se skrýt před lidmi nehmotnou stránku existenciální mince a jako takové bylo nástrojem boje (či spíše transformačním nástrojem n(ě)jakých sociálních inženýrů) proti, pro ně dosluhujícímu, bigotnímu náboženství.

A nyní pár slov, jak podstatě textu (funkčnosti objektivního procesu MIM) rozumím já - a proč je zde IMHO nutné dodat ještě kategorii MYSL:
1. Identifikuji zde jasný tvůrčí proces - od nehmotné informace (obrazu, zamýšleného výsledku, vytčeného cíle) přes filtr míry (znalostí, zralosti) k výstupní hmotě (konkrétním životním okolnostem myslícího). Přičemž tento proces je procesem, který může tvořit hmotu (okolní realitu) pouze v diskrétních krocích (stavech, pozicích) jejichž samotná existence (těch kroků, stavů, pozic) je pouze pravděpodobnostní povahy a jejich sety vytváří pravděpodobnostní matrici podmíněně možných stavů bytí a přechodů mezi nimi - konkrétních podob hmoty (okolní reality), ať už v podobě všech jednotlivých hmotných objektů jako takových (na různé úrovni svého transformačního/životního procesu), se kterými tvůrčí MYSL přichází do interakce tak i vztahů mezi nimi.

V tomto pojetí potom kategorie obraz či informace v sobě inherentně nese cíle či chtění tvůrčí mysli, kategorie míra potom v sobě nese takové aspekty bytí jako duchovnost, zkušenost, zralost, znalosti (obecně smysl pro míru:) předmětné tvůrčí mysli a pojem hmota v sobě inherentně nese výslednou okolní realitu včetně všech vztahů a jejich dynamiky projevující se v životě naši uvažované tvůrčí mysli (myslícího člověka). A je to právě ona, tvůrčí mysl člověka, která svojí činností tyto tři komponenty sloučí do jednoho vnímaného, zažívaného a kontinuálně se dynamicky měnícího výsledku v podobě životních okolností a prožívání života jako takového (hmotně, emocionálně a mentálně strukturovaného).

Dlužno zde ještě dodat, že na základě pozorování praxe, lze konstatovat, že do tohoto primárního tvůrčího mentálního procesu (strojování založené na součinnosti tří základních filosofických kategorií MIM + mysli myslícího) lze vstupovat i zvenčí a to v podobě podprahových psychických ataků jiných myslí, modifikujících některý z parametrů primárních kategorií obraz/informace/cíle nebo míra/zralost/znalosti. Ale to už je na jinou úvahu.

Považuji však za nezbytné v této souvislosti zdůraznit jeden z nejdůležitějších konsekventů napsaného a totiž, že v MIM oproti DM existuje (přiznává se, pracuje se s ní) příčinná funkce mezi výsledným stavem hmoty (Objektivní realitou) a stavem mysli (v DM samozřejmě je existující hmota na mysli myslícího nezávislá, i když to kvantová teorie vyvrátila).
Na mysl myslícího se lze tedy dívat jako na jakýsi transformátor/projektor, který na vstupu, na primáru bere řekněme "volnou energii (nehmotné zdroje z HNR)" a pomocí aktuálně uplatňovaných informací a míry (subjektivních filtrů, mozajek či kaleidoskopů) tvůrčí mysli (pozor - na které se lze z okolí napíchnout) z ní (té zdrojové energie) na výstupu produkuje (transformuje ji na, vyrenderuje z ní, modeluje, materializuje, ...) objektivně dočasně existující již hmotnou konkrétní podobu/formu okolní reality, přičemž takto vzniklá objektivně existující, kontinuálně re-produkovaná, pravděpodobnostními matricemi "vypodložená", realita (člověk není na světě sám) je subjektivně podmíněná (když pro nyní zanedbáme jinak nezanedbatelný vliv okolních myslí) a to výše uvedenými filtry coby parametry své hmotné produkce.

Tento závěr je filosofickým základem pro tvrzení, že každá myslící mysl má, dokud myslí, svůj život pod kontrolou a je jen na ní, jak s ním naloží. Výmluvy na okolnosti typu coby kdyby, se tímto zneplatňují a naopak plně se potvrzuje platnost toho, co říká lidová moudrost - jaké si to uděláme, takové to máme čili každý strůjcem svého (ne)štěstí.

P.

ps. Mimochodem - řečené přímo souvisí i s fenoménem obecně hluboce nedoceňovaného rčení: "... (ne)beru na vědomí ...".