Jde o evoluční motivace. Existence pocitů a proces pociťování coby snaha o jejich uspokojování je svojí povahu živočišného původu. Je to dobře pozorovatelné na úrovni fauny. Zvířata přímo prahnou po jejich uspokojování. U člověka je tato motivace k jednání posunuta do oblasti účinnosti limbického systému (staršího mozku - mimochodem dědictví z říše fauny). Tak je tato citová přirozenost člověka, autonomní složkou živočišné části jeho bytosti. Průvodním jevem na cestě od člověka k Člověku pak je fakt, že vyššími (nezvířecími) psychickými složkami své bytosti, tj. myslí, rozumem, vědomím i intuicí, postupně umenšuje vládu a vliv oné reziduální složky živočišné (vládu nad jednánímpřebírá neokortex). Jde o to, že po této cestě kráčející jedinec nalézá motivace a osmyslení své činnosti jinde, než v uspokojování svých spontánních živočišných cítění. Toto vrozené, živočišné cítění totiž v konečném důsledku navádí jedince k (pro Člověka, ne pro zvířátko) nežádoucímu egocentrismu, věnování se sám sobě, uspokojování svých vlastních chtění, což ho tak odvádí od probouzení vyšších (ušlechtilých) citů, které již nejsou podmíněny smyslovými vjemy a podněty z okolí. Takto kvalitativně již jinak - zvnitra motivovaný jedinec na své evoluční cestě tímto vlastním, morálně (a karmicky - ve smyslu evoluční/intelektuální zralosti) podmíněným úsilím zaměřeným na blaho bližního svého, transcenduje (přepodstatňuje) na psychické úrovni své bytosti tyto živočišné pocity do vyšší formy jejich pociťování - do formy (něco jako radostně euforického) prožívání své vyšší - tentokráte již Člověčí přirozenosti.
P.