Dokud si člověk neuvědomí, co všechno může ovlivnit skrze sebe, žije si v relativním klídku a pouze reaguje na vnější okolnosti, jsa jimi vláčen, "tvořen". Jakmile si uvědomí svou zodpovědnost za vše, co se mu děje, začíná postupně stále více chápat, kde a jak může ovlivňovat a vytvářet různé situace, aby dosáhl svých záměrů. A od této chvíle již nemůže "být v klídku svého pohodlí" - vyšel na cestu. Neustále musí zvažovat, jak dosáhnout rovnováhy mezi naplňováním svých cílů a obecného prospěchu, tak aby jednal vždy čestně a nikoho nepoškodil. Ani sebe. Je to zvýšený tlak na sebekontrolu a odpovědnost, vycházející ze sebe, jako první předpoklad naplnění záměru duše - tedy své existence na tomto světě. Čím víc se rozšiřuje vědomí, tím více rostou i tyto "nároky". Cesta je správná avšak velmi těžká v tom, že vyžaduje stále jemnější a nepřerušované soustředění - bdělost, abychom "nesešli". V tom je ta stupňující se náročnost, o které mluví Popolvár. Jako každé učení, není to možné zvládnout hned a bez chyb. Proto se nám dostává stále častějších napomenutí. Zvlášť ze začátku, než se nám podaří jak-tak se ukotvit ve své nové "letové zóně", je to dost nepříjemné a proto zavzpomínáme rádi na náš výchozí klídek nevědomosti.
Rony, můžeš být na správné cestě - tj. mít správný směr, ale můžeš se chvílemi odklonit, zdržet, nebo postupovat nevhodně - použít nevhodné prostředky /např. nebereš v úvahu ostatní, bezhlavě sleduješ jen svůj cíl ap., ač je je to správný cíl-směr/.
MG