Věra Kuzmina uvádí ve svém dokumentu nějakého lvovského překladatele maloruského nářečí, jméno Stachurský - Svincický.
Ten prý vydal nějaký spisek, ve kterém jako první označil území Haliče za Ukrajinu, ovšem jako bývalé polské území. Stalo se tak brzy po revolučním roce 1848. Tento pán později vydával své "rusko-ukrajinské" noviny Záře a tam uveřejňoval články o výjimečnosti ukrajinského národa, který nemá s Rusí nic společného (naopak je to jejich staletý nepřítel) a že "spřízněn" je s Rzeczpospolitou.
Důvod pro takové chování a taková tvrzení je celkem jasný. V té době Polsko neexistovalo a ke svému většinovému vlivu na Haliči (který také později získalo po vyhlášení autonomie) potřebovalo nějakého spojence proti habsburské monarchii.
Co se z toho později stalo - to bylo jen využití situace ze strany monarchie, která si rychle uvědomila, že protiruské nálady jsou i v jejím zájmu. Mimochodem monarchie toto "ukrajinské hnutí" také štědře financovala ( a ještě štědřeji financovalo Prusko).

"Ukrajinské písmo" vzniklo z tzv. "kuličiny", což bylo fonetické písmo maloruského (haličského) dialektu. Učitel Kulik ho začal používat proto, aby se co nejvíce lidí brzy naučilo psát - aspoň nějak (negramotnost v oblasti byla velmi vysoká - muži skoro 60% a ženy 70-80%). Bylo to zhruba v období obrozenecké vlny.
A sám Kulik se ostře ohradil proti zneužití jeho písma pro politické účely ze stany ukronacionalistů a napsal dopis protestní dopis do Vídně.

Našla jsem vůbec dost zajímavých zjištění kolem "ukrajinství"... Třeba to, že už od samého počátku, co se snažili stát se politickou silou, byli ve velmi těsném spojení s leninskou exilovou klikou a také s 2.Internacionálou...

Odkazy na nějaké materiály, ze kterých jsem nejvíce čerpala, jsem přiložila k dalšímu dílu o Talerhofu.