Moc mě potěšil - nejen (typickým) příběhem, ale i závěrem (= malý despota, který nás chytře využíval). Přesně o tom to je. Některé děti (neříkám, že všechny) hledají mez = kam až můžou zajít. Setkala jsem se s problémovými dětmi, které shodně uváděly, že to takhle dělaly = zkoušely, co všechno jim projde a co už ne.
Nejsem zastánce tvrdé výchovy typu "škoda facky, která padne vedle". Ale vím, že jsou situace, kdy jedna facka vyřeší víc, než kopec litanií.
A myslím si, že právě proto nám juvenálka a spol předepisuje stále tužší "pravidla výchovy", že nakonec jsme vůči svým dětem úplně bezmocní - viz to, že i pouhé plácnutí přes ruku bude trestným činem. To pak už ale nejde o žádnou výchovu. To můžu rovnou děti dát státu, ať si je vychovává sám.
Připadá mi to jako plnění jednoho z fašistických scénářů = ponechat dítě matce jen po dobu, co je na ní dítě nezbytně závislé a pak odebrat ke "kolektivní výchově" do státního zařízení, kde budou "cvičeni ke své roli ve společnosti".
Díky za článek
Lin | 23.01.2014