Já mám osobní zkušenost, třebaže subjektivní, ale spousta věcí se mi jeví srozumitelněji dnes, po více jak dvaceti letech. Začátkem devadesátých let jsem byl na návštěvě v Norsku se svým dánským známým. Obdivoval jsem norskou infrastrukturu, občanskou vybavenost (nově vy/budované silnice, obchody, nová nákupní centra, průmyslové zóny atd. atd. - všechno zelo novotou a upraveností, krásné obytné čtvrti - čerstvě vybudované na kopcích kolem města, kde jsme se nacházeli...prostě člověk z malého postkomunistického státu, kde bylo vše ošuntělé, šedivé...známe to. Kamarád mi ale říká - nemyl se, to je tady teprve pár let, ne- li včera, takový rozmach; donedávna tu byly jen staré dřevěné studené baráky a obchody zavíraly v šest večer. Oni Norové jsou trochu pozadu za (vyspělými) západoevropskými zeměmi, ale brzy to doženou". Tento známý v Norsku obchodoval už od sedmdesátých let a měl ho procestované skrz na skrz; věděl, o čem hovoří. Bývala to chudá zaostalá země s minimem silnic, některé severněji uložené oblasti byly téměř nedostupné, kdovíjak tam obyčejní lidé žili. Velký zvrat nastal až koncem osmdesátých let. O mentalitě tamních lidí pomlčím - je tam spousta drogově i jinak závislých (hlavně na severu Norska) a alkoholizmus kvete v brutální podobě. Není divu, že vybudování silného sociálního systému bylo v takové realitě přímo nutností. Setkal jsem se tam s milými lidmi, samozřejmě, ale silně religiozními a mnohdy až s nezdravě nacionalistickými názory. Bral jsem to tenkrát jako jejich speciální národní rys - v takto drsném kraji světa se nežije lehce a komunitu je nutno respektovat . Ovšem někdy mi to bylo až nepříjemné - ta jejich "dobromyslná" nadřazenost, mnohdy až komisnost a přesvědčení, že to a to je jen to správné, co jim jejich systém určuje a zaručuje. No....berte můj příspěvek s nadhledem, mohl bych psát o více aspektech té mentality, jak se mi - tenkrát nezaujatému pozorovateli - jevila. Jedno je mi ale jasné - to, co se doslova vyrojilo dnes díky kauze chlapců Michalákových, mělo svůj "historický" vývoj a jinak to asi dopadnout (v Norsku) nemohlo. Paní Evu obdivuji, protože z lásky k dětem byla nucena doslova obětovat svoje soukromí a zaplatila tu nejvyšší cenu - stala se z ní veřejně propíraná osoba, která do konce života bude "ta, co dělala vše špatně". Ovšem po bitvě každý generál....nebo spíš Kapitán? :D
Re: Věrohodnost
mm | 22.01.2015