Je vždycky problém posuzovat událostí před téměř sedmdesáti léty z hlediska dnešní morálky. Nicméně i v dnešní době je srovnatelný příklad - Srbsko - Kosovo.
Albánci byli v Jugoslavií přijatí, dovolili jím se usadit, zachovat si svou kulturu a identitu. Nikdo je násilně neasimiloval. Dá se říct, že Srbové se zachovali jako pohostinný a tolerantní národ.
Zůstali jím za to Albanci vděční? Možná tí první. Jenomže jejích potomkové už si začali dělat nároky na Srbské historické územi, které nikdy v minulostí nevybojovali, nedobyly a jenom jím bylo umožněno tam v míru žít.
Při první příležitostí, jakmíle někdo třetí začal hrát na struny nacionalismu, se víc začali identifikovat ne s tím národem, vedle kterého pár století žili, měli sousedské vazby, ne k zemi, kde se narodili, vystudovali jejích dětí, ale s národem, se kterým byli spojení krevními pouty. Jak to nakonec dopadlo, víme všichni.
Němci se zachovali stejně. A nebyť Rudé Armády, můžeme jen tušit, jak by to s původními obyvateli Československa dopadlo.
V té době to Češi velmi dobře věděli. Myslím si, že tím odsunem Němců, se na dlouhou dobu zbavili velkého problému, který ohrožoval jejích státnost a suverenitu. Můj názor je - zachovali se správně.
Zbytečná tolerantnost není na místě, dnes to vidíme na příkladu Evropy a přistěhovalců hlavně muslímského původu - prvek absolutně cizorodý a zhoubný asi stejně jako Cikáně u nás.
Říkám to jako kdysi cizinec, dnes už občan ČR. Pokud se někdo z nějakého důvodu chce usadit v cizí zemi, musí se v první řádě naučit jazyk té hostitelského národa, poznat jeho kulturu a vychovat své dětí v úctě k té kultuře a zemi, ve které žijí. Což nevylučuje, že by neměli zapomínat na svůj původ a mít úctu ke svým předkům a zemi odkud jejích předkové pochází. Moje dětí s tím problém nemají.