Přečtla jsem celou vaši diskuzi-oba máte pravdu, protože je tolik verzí života, tolik různých lidí a kombinací, že je nemožné ani maličko paušalizovat. Každý se dívá přes film vlastních zkušeností, a protože je citově angažován ve svojí verzi, reaguje podrážděně.Podejte si virtuálně ruce.K tomu navázání na předky:kdesi jsem četla nějaký příběh a zaujal mne v něm tento obraz:boj muže proti muže na břehu řeky, agresor má převahu, obránce umdlévá (kozák :) ), bojuje z posledních sil, myslí si , že je konec.V hlavě se mu zjeví představa, jaké to bude, když prohraje, že agresor vydrancuje zemi atd. V zoufalství pomyslí na svoje předky a prosí o pomoc. Z vody se vynoří duch jeho dědy a mává na něj, otec se usmívá za ním,babička má sepjaté ruce, za nimi další a další, jejich jména už nezná, je jich plná řeka-řeka života- všichni svítí jako hvězdy. On nabere sílu RODU a bojuje, i za ně, a zvítězí.Za každým z nás je tato řeka, za všemi námi je moře předků, a nebyli to zbabělci a sobci (jinak bychom tu nebyli :) ). My nesmíme zradit je a sebe.Nemůžeme soudit předky za jejich chyby, s tím ať si poradí sami, ale můžeme si vzpomenout na jejich přednosti a vzít si energii těchto předností. Možná to neumím srozumitelně napsat, ale myslím to takto:moje babička byla trochu hloupá venkovská žena, ale velice laskavá , vyznala se v bylinách a pomáhala lidem, maminka se o ni nemohla ve stáří starat, nemohla jí odpustit cosi z dávné minulosti a chovala se k ní velmi podrážděně. Starala jsem se o ni já a nečinilo mi to potíže, spíš radost-vzala jsem si od ní její laskavost, shovívavost a znalost bylin. Od maminky zase něco jiného. Děda dal do tlamy místnímu šéfovi KSČ a šel sedět za velezradu-vzala jsem si jeho statečnost. Otec byl zbabělec a sobec, ale měl smysl pro humor a byl kreativní...atd. Prostě si vzít to dobré a ostatní odpustit.Tak nějak.A doufat, že děti odpustí nám naše chyby. A nebojme se, že je systém pohltil a zkazil, mají za sebou celou tu řeku.