To zajímavé, jak víte, jak to mám ve své rodině já...

Přeji vám pěkný život v té vaší naprosto scestné iluzi...

Jenom vidím trochu víc, než druzí... a cítím, že spousta těch "starých dobrých manželství"spolu byla jen z důvodu výhodnosti, ale celý život mezi těmi dvěma byla nevraživost a to dost silná a vidím, co to udělalo s dnes již dospělými dětmi.... v určitých ohledech jsou stále dětmi. Vztek a nenávist je velice špatné prostředí pro vývoj dětí a problémy dětí jdou tak na vrub jejich předků! Ano, za to co tady dnes máme a za co se starší rozčilují...co mladí dělají - tak za tím vším stojí právě ta starší generace. To, že nejsou ochotni si připustit nenávist, kterou v sobě nosí, "zabrání" místa jejich partnera dítětem, vytlačení nechtěného partnera a jeho ignorace - to vše stálo na počátku rozbití dnešních rodinných vazeb, ne to, že jejich děti nejsou schopny si najít vhodného partnera a pak s ním žít... Jediné jejich "provinění" je, že se nedokážou tvářit a dusit ten hněv v sobě a rodinu neudrží... ale jen a jen proto, že v sobě mají nahromaděný vztek svých předků, kteří ho v sobě po desetiletí dusili... Takže za špatnou morálku viníte ventil, který to staleté napětí v rodinách vypouští ven... ale to je jen úniková cesta, jinak by to totiž už bouchlo... Jak pak může chtít dítě požehnání od toho, kdo mu tak zavařil? Co když to dítě je dál? A mnohde to tak je, má jemnější energii, tak se má "znečistit" a zavázat se tak pokračovat v chybách svých předků? Nechme si požehnat, ale jen od toho, od koho cítíme, že chceme "převzít" jeho vtisk, jeho životní program, jinak nás to může pěkně hodit zpět. Přebírat cizí vinu je úžasné, ale jen pokud mám sílu to unést a pokud chci obětovat svůj vlastní vývoj, protože řešením minulosti, na kterou nemám přímé napojení ( a taková jsou, protože nikdo se nerodí do rodiny, aby ho oslovovala všechna témata všech jejích členů) mě může zaměstnat natolik, že nebudu schopen plnit svůj vlastní životní úkol.

Proč asi je doba taková,jaká je? Kolik rodičů skutečně dokáže poradit svým dětem? Myslím, že těch povzdechů - proč jsem neposlechl své rodiče, je minimum. Technický pokrok a změna podmínek pro každou novou generaci je momentálně tak prudký, že to má svůj skrytý význam... Dokud si budeme lhát do kapsy - v jaké úžasné harmonii to žijeme, ale nejsme schopni být spokojeni sami se sebou v klidu o samotě - tak nemáme komu co vykládat v jaké harmonii má žít on. Zvlášť, když tu " naši harmonii" zažil. Možná to zatím nedokáže pojmenovat, ale určitě cítí, že se maminka a tatínek neměli až tak ve velké vzájemné úctě... Takže ať drží hubu krok, rodičům do jejich života nevrtá, ať si tu svoji "harmonii" užívají dál, ale stejně tak, rodiče nemají co požadovat, aby je poslouchal, když cítí, že to pro něj není to pravé ořechové.

Na odkaz předků se lze navázat i jinak než přímým požehnáním žijících předků.

Škoda, že nejste ochoten připustit, že bych mohla mít pravdu, ale píšu o realitě a ne o vybájených příbězích... Ale to zase jen a jen vaše lež sám sobě, kdy si nechcete připustit, kam až ty rodinné vztahy dospěly a kde jsou kořeny dnešního stavu - ve falešné morálce, která se tu po tisíciletí udržovala a jejímž zájmu se vše navenek žehlilo, jen aby to vypadalo na pohled pěkně... Ne problém není v nectění předků - rodinné vazby se začaly bourat v době, kdy se předkové ctili, alespoň zase navenek... zase pěkná faleš.
Necháte si požehnat od kněze? Tady asi nikdo, že? Má si nechat požehnat syn od vraha? - To jsou extrémní případy, ale dost možná se brzy budeme podobně dívat na činy svoje a svých předků, které pod záclonkou spořádaného života, nebyly "vidět", ale stanou se podobně obludnými... Za, třeba popíranou (je úplně jedno, zda si ten, co nenávidí, uvědomuje a připouští, že nenávidí), ale celoživotní nenávist partnera...
Dnešní stav společnosti pouze signalizuje utajovanou míru lži mezi nejbližšími - jak si dokážeme lhát sami sobě, nic víc, nic míň. Ale ti nejmladší na tom mají ten nejmenší podíl - jen ten hnus zrcadlí a podle některých si to mají i slíznout...

Taky vám nezávidím...